Zvýšení rodičovské není řešení. Pracovat a mít čas pro sebe pomáhá být lepší matkou

Často je to o flexibilitě práce, která by umožňovala věnovat se kromě mateřství i něčemu jinému. Ať už to znamená práci na poloviční úvazek a střídání se s partnerem doma, nebo že zapojí na jeden den v týdnu babičku, využije dětskou skupinu, a bude ten den v kanceláři, případně každý den, až dítě usne, bude něco dělat doma. Protože ji to naplňuje a dobíjí pomyslné baterky a sociální kapitál.

Mám pocit, že v Česku je dojem, že existuje hodně možností, jenže většinou zůstávají jen na papíře.

Sice si můžeme vybrat rodičovský příspěvek na rok a mít relativně vysoké měsíční dávky, ale co dál? Když si rodičovskou vyberu, do práce mě třeba za rok vezmou zpátky, protože to je relativně krátká doba, ale nemám dětskou skupinu nebo jesle, kam bych dítě mohla dát.

Na papíře mi zaměstnavatel jako osobě pečující o dítě do 15 let musí nabídnout zkrácený úvazek, ale reálně se to neděje. Zaměstnavatelé využívají spoustu fint a kliček, jak se z toho vyvázat. Objektivně je těžší ženy na zkrácené úvazky zapojovat, částečně je to ale jen alibismus, firmám se nechce hledat možnosti.

Nezohledňují, že ženu najaly, zaškolily, vložily spoustu vlastních zdrojů. Její talent a dovednosti tak zůstávají ležet ladem. Říká se, že poločas rozpadu obecných dovedností je pět let, u technických jsou tři roky. To je shodou okolností naše rodičovská.

Není to jen o tom, co už umí, ale také, že se všechno mění a aktualizuje, vzniká řada nových nástrojů. Naskakovat po dlouhé pauze, ať už jsou to tři roky nebo pět, šest let, znamená začínat v podstatě od nuly. Ženám pak chybí pracovní sebevědomí. Bojí se říct si o férový plat, firmy bohužel často mzdu po návratu z rodičovské nevalorizují.

Samozřejmě jsou i takové, které jsou „matky od přírody“ a jsou šťastné, že můžou být tři roky s dítětem doma, naplňuje je to, je to to, co si přejí. Ale z dat vidíme, že jich je jen zlomek. 93 % rodičů by si přálo pracovat. Mezi preferencemi rodičů a tím, jak se je daří naplňovat, je velký rozdíl.

Neříkáme odložte dítě do institucí a běžte na plný úvazek do práce jen co skončí šestinedělí. Naopak. My obě zakladatelky máme pořád malé děti, těm starším je pět let. Je to o tom najít pro ženu, co jí vyhovuje.

Děti jsou pro nás nejdůležitější, chceme pro ně být nejlepší mámy a zároveň jim zajistit hezké dětství, bezpečný domov a všechno možné, co s tím souvisí. Z naší zkušenosti s Kristýnou, spoluzakladatelkou, jednoznačně plyne, že abychom to jako mámy mohly dělat, potřebujeme mít možnost si od toho trošičku ustoupit a mít prostor pro nějakou vlastní identitu. A víme, že to tak má i spousta dalších maminek.

Protože to chybělo nám. Prvotní myšlenka MUMDOO byla dát ženám šanci pracovat, protože pak mají ze sebe lepší pocit a mohou být pro děti lepší mámy. Nemluvě o tom, že snad 80 % těch žen potřebuje pracovat kvůli financím.

Není to tedy jen o rozmaru a profesní identitě, ale reálně o tom, co mám na účtu a co si můžu dovolit. Když možnost není, jsou pod nepříjemným tlakem, ať už svým vlastním psychickým, nebo finančním. Radíme ženám, aby proaktivně komunikovaly, co chtějí, protože do hlavy jim nikdo nevidí. A jak říká moje babička: „Očekávání je matka průs..u.“

Ukazujeme jim, že zapojovat mámy je byznysově chytré, ne jenom bohulibé. Zvědomujeme, kolik je stálo matku najít, najmout, zaškolit, jak dlouho trvalo, než byla v práci úplně soběstačná jednotka, začala fungovat a plnit cíle, aby si firmy uvědomily, že nechat ji odejít bez jakékoliv možnosti se zapojit je vlastně byznysově hloupé řešení, protože to stojí spoustu peněz. Když se zapojí velký zaměstnavatel, který má stovky lidí na rodičovské, máme možnost pozitivně ovlivnit životy mnoha maminek.

Mnozí jsou strašně zatvrzelí. Třeba i ve zdravotnictví nebo školství, kde jsou zkrácené úvazky extrémně vzácné. Rozhodly jsme se proto zapojit i osvětové aktivity.

Udělaly jsme průzkum mezi rodiči s dětmi do čtyř let. Posbíraly jsme deset tisíc odpovědí, loni jsme publikovaly velký report, který ukazuje, jaké jsou preference, jak se situace liší ve velkých městech a v regionech, podle úrovně vzdělání. Snažíme se s tím dál pracovat.

Teď v říjnu budeme mít, stejně jako loni, osvětovou kampaň Mámy to chtěj taky, která je zaměřená právě na flexibilitu práce v různých odvětvích. Chceme ukázat, že to není jen o sezení u počítače. Máme tam čtyři autentické příběhy čtyř maminek ze čtyř firem – lékárnici, bankéřku, účetní a manažerku. Každá má flexibilitu jinak nastavenou.

Ve vedení firem často sedí lidé, pro které to není téma. Může to být tím, že je pro ně vzdálené generačně, nebo právě tím, že jsou často ve vedení muži, kteří po svém boku měli pečující manželky a nikdy je nenapadlo něco takového řešit.

Pokud ale vedle sebe mají partnerku nebo dceru kolem třiceti, která to začíná řešit, najednou je tam osobní zkušenost a nějakým způsobem se to láme. A co samozřejmě pomáhá, jsou ženy ve vedení, které si to ideálně prošly samy.

Spolu s kampaní máme také osvětový podcast s odborníky a naše aktivity představíme na odborné konferenci Happiness@Work. Příští rok budeme sbírat nová data. Také mají začít platit nová legislativní opatření, která se tématu přímo dotýkají, to znamená flexinovela, daňové úlevy pro firmy, které nabízejí zkrácené úvazky, nebo možnost zaměstnávat rodiče na dohodu na stejnou činnost, jakou vykonávali předtím. Že to dosud nešlo, byl bizár, který se stejně různě obcházel.

Částečné úvazky stále chybí, chybí ochota je nabízet, chybí služby pro rodiče. A pokud tu možnost je, chybí nějaká kvalitní školička, péče, kam umístit dítě. Štve mě, že často na politické úrovni, teď před volbami ještě víc, je to o tom, že navýšíme rodičovský příspěvek.

Jenže to je to poslední, co pomůže. Samozřejmě více peněz je lepší pro rodiny. Je to ale jen vytloukání klínu klínem. V konečném důsledku to stát vyjde na nesmyslné peníze. Místo toho, aby šly na služby, které rodičům pomohou v dalších oblastech, kde by mohly generovat příjmy, ze kterých se poté v podobě daní něco vrátí do rozpočtu.

Zvednout „rodičák“ umí každý, ať už zleva nebo zprava, ale přemýšlet nad řešeními koncepčně a mít odvahu do toho hrábnout, to mi tady hrozně chybí. Za poslední čtyři roky se objektivně staly věci, které to posouvají k lepšímu. Změny se začínají pomalu projevovat.

Podle posledních dat máme v Česku 9,5 % částečných úvazků, což je posun od 6 %, která byla před pár lety. Snad je to ukazatel cesty správným směrem.

Nezbývá než doufat, že vláda, která přijde, to, co už se podařilo, nezašlape do země, ale naopak podpoří, že se třeba navýší sleva na zkrácených úvazcích z 5 na 10 %, aby firmy viděly, že se najdou režimy fungování i u nich a že třeba i stát půjde příkladem.

Proč by úředníci nemohli mít zkrácené úvazky, čtyřdenní pracovní týden? Na některých úřadech už to funguje, ale rozhodně ne plošně. Proč státní aparát, který je obrovitánský a strašně zkostnatělý, nerozhýbat, nezflexibilnit, aby šel příkladem a motivoval soukromý sektor?

Věřím tomu, že změna tkví v proaktivitě. To znamená na úrovni firem aktivně hledat příležitosti a možnosti. Nečekat na směrnici, zákon nebo něco, co změny nakáže, a až pak to rychle řešit. Věřím, že snaha se nějakým způsobem zúročí, že nic nespadne člověku do klína. Proto se snažíme popostrčit rodiče, aby říkali, co chtějí, a firmy, aby vytvářely příležitosti.