Článek
Je krátce po půl osmé a ke škole v brněnské Gajdošově ulici se trousí děti. Dva ukrajinští sourozenci si s maminkou povídají ukrajinsky, jakmile ale zahlédnou české spolužáky, automaticky přepnou do bezchybné češtiny. Těsně před osmou začínají neochotně přicházet i starší žáci. Mísí se mezi nimi Češi, Ukrajinci i Romové.
Základní škola Gajdošova si získala pověst školy, kde to s dětmi z různého sociálního prostředí umějí. Stejně tak si poradí s dětmi jakýmkoli způsobem atypickými – ať už jde o autisty, žáky s poruchami učení či pozornosti, nebo mimořádně nadané.
„Ve veřejném prostoru je málo dobrých příkladů,“ říká ředitel školy Rostislav Novotný, když nám ve své pracovně podává kávu. „Pořád se mluví hlavně o tom, proč inkluze nefunguje. Jenže ona nemůže fungovat ve škole, která zamrzla na modelu Rakouska-Uherska.“
„Lidi si často myslí, že inkluze znamená, že se učitel věnuje jednomu dítěti a zbytek třídy tím trpí,“ říká zástupce ředitele pro inkluzi Jan Olbert, který se k naší debatě v ředitelně připojil. „Jenže když je ten systém nastavený dobře, prospívá celé třídě. Obrovské množství práce udělají ve třídách asistenti pedagoga, kteří dovysvětlují, vracejí děti k pozornosti, pomáhají udržet klidný průběh hodiny.“
Pro klid do akvárka
Jasnější představu o průběhu výuky získáme během nadcházející vyučovací hodiny, kdy nás Jan Olbert vezme na prohlídku školy a nechá nahlédnout do jednotlivých tříd. První z nich působí na první pohled docela obyčejně, jen místo klasických řad lavic je vpředu koberec, kolem kterého se v půlkruhu usadily děti při hodině angličtiny. Učitelka s nimi probírá nové fráze, zatímco mezi nimi tiše prochází asistentka, občas se k některému z žáků skloní a šeptem dovysvětlí, co je potřeba.
Nepovažuji naši školu za alternativní. Jsme běžná veřejná škola, jejíž podstatou je sloužit všem
O kus dál se odehrává úplně jiná hodina. Skupinka dětí se s učitelkou a asistentkou usadila na rozlehlé chodbě nad materiály k přírodopisu. „Ne všechna výuka musí nutně probíhat v uzavřených třídách, využíváme všechny prostory školy podle potřeby a samozřejmě se někdy chodí učit i ven,“ komentuje Jan Olbert.
Vedení školy se nebálo ani jednoduchých, ale efektivních stavebních úprav, které vedou k většímu komfortu dětí. Část širokých chodeb zabrala takzvaná akvárka – malé prosklené místnosti připomínající útulné pokojíčky, kam mohou na chvíli odejít jednotlivci nebo menší skupiny dětí, které zrovna potřebují klidnější prostředí nebo individuální přístup.