Článek
Chybějící životní zkušenost mateřství je velmi silné téma, kterému se ještě před nedávnem věnovala jen minimální pozornost. Na rozdíl od syndromu prázdného hnízda, tedy toho, čím procházejí rodiče, zejména matky, když jejich potomci dospějí a odejdou z domu.
Žen, které se dobrovolně rozhodly nemít děti a ani po padesátce toho nelitují, přibývá. Už se o tom nebojí veřejně mluvit. Ale co ženy a páry ve středním věku, které děti nemají, protože je mít nemohly? „Pro tyto ženy i jejich okolí je to velmi bolestivé téma a mnozí nemají odvahu jej otevírat,“ uvádí trauma terapeutka Page Valdiserri.
Udělala všechno, aby se stala matkou
Sama terapeutka patří mezi ženy, které chtěly děti mít a udělaly pro to, co mohly. Přes veškeré snahy, které vedly jen k dalším zklamáním, smutku a bolesti, se jí to ale nepodařilo.
„Chtěla jsem mít děti. O těhotenství jsme se s manželem začali pokoušet, když mi bylo kolem třiceti. Po několika letech mi kamarádka doporučila jinou gynekoložku, která přišla na to, že mám problém s vaječníky a řekla mi, že kdybych přišla dřív, dalo se s tím něco dělat.“
Pokoušeli se i o adopci. Nejprve o mezinárodní, potom i místní. „Ale vždycky se objevil nějaký důvod, proč to nešlo. A pro mě to bylo zničující,“ sdílí Page otevřeně vlastní zkušenosti.
Co je na tom nejtěžší
Vzhledem k tomu, že sama ví, co se ženami, které jsou na tom podobně jako ona, dělají otázky typu „Máš děti?“, „Kdy plánujete děti?“ nebo dokonce „A proč vlastně nemáte děti?“, přála by si, aby byli lidé s jejich pokládáním zdrženlivější. Žena, která chce svůj příběh sdílet a je na to připravená, to udělá sama.
Kdo se na to ptá, měl by být podle Page Valdiserri připravený odpověď unést a reagovat citlivě, taktně a třeba i empaticky. „Samozřejmě, že se nemůže do té ženy vžít, když to sám nezažil, ale třeba má v životě jinou bolestnou zkušenost, díky které s ní může soucítit. Pro mě, a vím, že i pro většinu mých klientek, je v tom touha a prázdnota. Mám v sobě tolik lásky, kterou můžu a chci dát. Pomyšlení, jaké by to bylo, zřejmě nikdy nezmizí, ale teď už vím, že mateřskou lásku můžu dávat i jinak.“
Adopce jako emocionální horská dráha
„Když vám někdo dává naději, že by to mohlo vyjít, říkáte si: ,Bože, tak přece jen je tu ta příležitost, přece jen můžu být maminkou.‘ Jenže pak se naděje rozplyne a ta bolest je na nějakou dobu ještě větší,“ říká terapeutka.
Čím jste starší, tím víc vás může myšlenka na vlastní rodinu bolet, protože vám dochází, že už to opravdu nepůjde. I při pokusech o adopci byl věk problém. Nejprve Pagein manžel vážně onemocněl a při opakovaných pokusech vždy poté, co prošli složitým procesem, který manželé hodnotí jako „emocionální horskou dráhu“, byl argumentem proti její věk.
„V mnoha zemích se stále dívají na ženu jako na primární pečovatelku. A pokud jste v určitém věku, jste prý na adopci příliš stará. Že jste ve skvělé kondici, staráte se o sebe, jste trpělivější, moudřejší, máte víc co dát, to nikoho nezajímá.“
Například když pomáhala ve Rwandě s následky genocidy, pracovala v místním sirotčinci, kde si její srdce získal šestiměsíční chlapeček: „Byl zbědovaný, nafouklé bříško, něco mu teklo z nosu. Podívala jsem se na něj a pomyslela si: ,To je můj syn.‘“ Vzala ho do náručí a hned začali s adopčním procesem. Po dvou letech byla adopce zamítnuta. Nevyšly ani další adopce v Kongu a v Pageiných domovských Spojených státech.
Jak se s tím vyrovnat
Některé ženy se přes tu bolest do určité míry přenesou, ale nikdy na sto procent. „Navždy ve vás zůstane prázdnota z nenaplněné touhy po mateřství. A je to těžší, když máte přátele, kteří mají děti a postupně i vnoučata. Pořád jsou tam všechna ta ,kdyby‘,“ vysvětluje Page.
V těžkých chvílích ale pomáhá si uvědomit, že ne všichni rodiče jsou si se svými dětmi blízcí. Někdo děti porodí a nemá s nimi žádný vztah, nebo je ten vztah špatný.
„Máte-li mateřskou lásku na rozdávání, můžete pracovat s dětskými organizacemi. Můžete založit firmu, která se bude věnovat nějaké bohulibé činnosti, a v podstatě ,porodit‘ tu organizaci na pomoc druhým. To je i moje vášeň. Našla jsem v tom útěchu a smysl života,“ nabízí možnosti.
Jiný pohled na věc
Page Valdiserri doporučuje změnit náhled na celý problém: „Pokud zadržujete hněv, zášť, hluboký smutek a stále se ztotožňujete s tím, že jste bezdětní, plně vás to ovládá. Najděte si něco, čemu můžete dát život, o co se můžete starat. Je zásadní si uvědomit a přijmout, že smysl vašeho života je v něčem jiném.“
Připomíná, že se můžete stát také „náhradním rodičem“ či mentorem pro někoho, kdo si se svými biologickými rodiči nerozumí. Může to být o dvě generace mladší člověk, s nímž vás spojí společné aktivity nebo práce.
Dítě vašich přátel ve vás může získat oporu a důvěryhodnou rodičovskou osobnost, jež mu poskytne to, co u mámy a táty nenachází. Buďte otevřené různým cestám a možnostem. „Nemusíte nikomu říkat, že jste bezdětná, existují různé podoby mateřství. Nemělo by být definováno tím, že žena porodila,“ uzavírá terapeutka.
