Článek
„Viděl jsem to, co jsem nikdy neviděl. Obrovské množství odpadů - střepy, pneumatiky, kelímky, žvýkačky. A v tom mě napadalo, že bychom mohli přehradu vyčistit, aby lidé viděli, v čem se vlastně koupou,“ vzpomíná Kočárek na dobu před třiceti lety, kdy ho potápění pohltilo.
S kamarády vymysleli projekt s názvem Přehrada 1996–97 a jabloneckou přehradu celou vyčistili. Potápění tehdy tak běžné nebylo a na mnohé působilo exoticky, proto se na Jaroslava lidé často obraceli s tím, že by se také chtěli podívat pod hladinu přehrady.
Neuplynuly ani tři roky a už byl instruktor a začal nabízet kurzy výuky potápění. Po třech dekádách platí za jednoho z nejzkušenějších potápěčů u nás. Nejenže si u něj lze udělat státní zkoušku z potápění, ale také kromě přehrad provádí ponory v mořích i jeskyních a je členem týmu, který spolupracuje s Integrovaným záchranným systémem.
Přehrady nebývají zrovna průzračně čisté.
„Na telefonní výzvu poskytujeme naše služby, náš tým i vybavení. Na výjezdy jezdí 6–7 lidí,“ vysvětluje. Je to náročné, ale potřebné. Ne vždy jde o akce, které skončí dobře.
„Na posledním utopeném jsem byl na jablonecké přehradě sám. Potápěl jsem se zrovna náhodou na stejném místě a zjistil, že hledají pohřešovaného muže a nabídl v rámci spolupráce pomoc,“ prozrazuje Kočárek. A také jej našel.
„Je to takový adrenalin, že si to ani člověk neuvědomuje, nepřipouští, že utonulého může znát. Tenkrát tam už lidé hledali na loďkách, s háky, a on byl zapadaný celý bahnem. A tehdy byla viditelnost tak špatná, že jsem do něj narazil hlavou. Nejdřív jsem myslel, že je to strom, ale až pak jsem viděl, že je to člověk,“ popisuje Kočárek, když objevil utonulého známého.
Ponorů už má za sebou přes devět tisíc.
Jindy se setkal i s bezmocí. „Na lomu v Praze slavili nějací Filipínci, kteří byli hodně opilí, a navíc neuměli plavat. Jeden se začal topit. A i když jsme ho našli a během pěti minut a vytáhli, už jsme ho neoživili, protože se udusil. Udělali jsme maximum, resuscitovali snad patnáct minut, než přiletěla helikoptéra, a stejně mu nebylo pomoci.“
Pod vodou jsou odlišné světy, všude se potápí jinak
Dnes má za sebou devět tisíc ponorů, převážně ve špatné viditelnosti a ve studených vodách. Ty nejkrušnější chvíle si s kolegy zažil třeba v Chrastavě při povodních v roce 2010, kde jeden z členů skupiny za pomoc dostal i státní vyznamenání od prezidenta.
„Každý ponor je jiný, při každém jsou jiné zážitky. A je to úžasná věc. Teď jsme třeba byli v Chorvatsku se studenty rybářské školy z Třeboně, kde je učíme vidět chování ryb pod vodou. Na vraku ve dvaceti metrech jsme objevili zamotanou utrženou síť z tažných rybolovů a v té síti byly uvízlé mraky živých ryb. Kdybychom je nevysvobodili, tak tam zbytečně uhynou. To jsou věci, které mě na potápění baví,“ líčí potápěč.
ProŽeny.cz
V současnosti se věnuje potápění v jeskyních v Mexiku, Americe a Maďarsku, kde je uprostřed Budapešti obrovský krasový systém.
„Moře, jeskyně a třeba přehrada jsou dost odlišné světy, všude se potápí jinak. Když se člověk potopí třeba na Orlík, do pětapadesáti metrů, kde je zatopený kostel, a padá do něj černou tmou, tak je to náročnější, než když se potopí v teplé vodě moře, kde je krásná viditelnost,“ pokračuje Kočárek a dodává: „Strach jsem ale asi nikdy neměl, spíš je to taková lehká nervozita, úcta a pokora.“
Výuka budoucích potápěčů se odehrává i v bazénu.
Nejdelší ponor dělal asi 1100 metrů hluboko do jeskyně a stejně zpátky a trval přes tři a půl hodiny. Navíc tzv. na vlastní nohy, bez motorového pohonu. „Takže ty kopy unaví, navíc má člověk na sobě čtyři lahve.“
Nejtěžší, co měl na zádech, bylo vybavení na Floridě, kdy měl dvakrát dvacetilitrovou lahev a celý přístroj vážil asi 95 kilo.
„Musel jsem mít s sebou velkou zásobu vzduchu, protože floridské jeskyně jsou náročné v tom, že jsou poměrně hluboké a je tam vývěr. Takže když se člověk potápí, voda ho tlačí ven a musí překonávat odpor,“ přibližuje potápěč.
Naštěstí i při těchto náročných ponorech nikdy nezažil, že by někdo při jeho akcích zemřel. Jen jednou musel do dekompresní komory po ponoru, kdy ho převezla do péče lékařů helikoptéra, ale druhý den byl zase zpátky. Důležitá byla první pomoc, ta je podle Kočárka zásadní.
