Západním Karibikem na rozmařilé vlně

Přidat nějakou tu vlaječku a získat představu o nových zemích ale jde i jinak. Bezstarostně, rychle a pohodlně – prostě po americku. Aspoň jednou za život by to měl vyzkoušet každý cestovatel. A co teprve rozmařilý konzument všeho dobrého. Jak? Třeba na palubě jedné z největších výletních lodí světa.

Loď je v podstatě regulérním plovoucím městem. Na 16 palubách si může zasloužené chvilky odpočinku užívat najednou až 6780 pasažérů, o které se stará 2100 členů mezinárodní posádky. Vybírat mohou z bezmála 20 restaurací, a ještě většího množství barů. I přes takto masovou obsazenost lze však plavbu pojmout po svém a užijí si ji nejen poživační milovníci novozélandských vín, italské kuchyně a americké zmrzliny.

Sportovci každé ráno vyrážejí na krytý běžecký ovál s čerstvým mořským vzduchem a na lezeckou stěnu. Milovníci adrenalinu tu mají lanovou dráhu nad promenádou či surfový simulátor. Děti až do večerních hodin řádí v bazénech nebo na minigolfu a utahaní rodiče odpočívají ve vířivkách, lázních nebo při zábavním programu.

Během týdenní plavby tak zdaleka nelze vyzkoušet všechno. Pokud si tedy nevezmete příliš k srdci písničku skupiny Mňága a Žďorp o tom, že i cesta může být cíl. Což mimochodem nezanedbatelná část kypřejších amerických pasažérů dělá. Patříme přece jenom k těm zvídavějším, a tak využíváme první volné chvíle k výstupům na pevninu.

První zastávkou byly Bahamy. Malebné útočiště zámožných Američanů je vyhlášené především plážemi. Protože nejsme zastánci davových akcí, vyrážíme na desetiminutovou procházku hlavním městem k blízkému hotelu. Za poplatek nabízí vstup na soukromou pláž. Gigantické kocábky vyrovnané v přístavní řadě jako vojáci jsou v typických karibských kulisách jako reklama na dovolenou.

Cesta z pláže na loď je ideální příležitostí k nákupu suvenýrů. Nabídce hlavního města dominují nevkusně barevná trička a jiskřivé šperky s drahými kameny. V temnějších koutech typických krámků ale objevíte i chilli omáčky, pálivé jako samo peklo.

Vstupujeme zpět do chráněné turistické zóny přístavu, kam smí vyjma pasažérů z lodí jen celní zaměstnanci a prodejci ze stánků. Zde není potřeba žádný doklad, postačí letmý pohled policistů, že vypadáte dostatečně cize. Tato malá, uzavřená a bezpečná „bahamská rezervace“ je ideálním místem pro ty, kteří netouží poznat místo samotné, ale chtějí ochutnat nějaké ty zdejší dobroty nebo koupit kšiltovku s nápisem „navštívil jsem Bahamy“.

Pro vstup na přístavní molo už je nutný pas nebo alespoň jeho kopie. Je to poprvé, a vlastně i naposled, co jej chce vyjma americké pevniny během plavby někdo vidět. Ve všech ostatních zemích stačí identifikační kartička pasažéra lodi. Stejně jako při návratu na megalomanskou bárku. Žádná víza nejsou potřeba.

Při každém návratu na loď procházíte bezpečnostními rámy jako na letišti. Pak už vám jen starostlivá posádka kápne do ruky dezinfekční gel a jezdící schody vás vyvezou na hlavní promenádu lodi, centrum všeho dění.

Už tak jiskřivou atmosféru s fontánkami, zaparkovaným veteránem a luxusními obchody dvakrát týdně rozzáří i tzv. formální večery. Loď se pak mění v jeden velký plesový sál svítící barevnými koktejlkami Latinoameričanek, decentními róbami seveřanek a smokingy opravdových gentlemanů. Svetříků a sáček v ležérnějším stylu či letních šatů je také dost. A Skot v kiltu svůj původ vskutku nezapře.

Další den je vyhrazen plavbě, takže nastává čas na zevrubnější průzkum přechodného domova. Kajuta je v podstatě standardním čtyřhvězdičkovým hotelovým pokojem. A postel trochu překvapivě patří mezi ty vzácně pohodlné exempláře, které by nebylo na škodu přibalit domů.

Nevýhodou pokoje je pouze klimatizace. Lze ji regulovat, ale ne zcela vypnout. V kajutě s balkonem na moře to není problém, otevření francouzského okna ji výrazně ztiší, navíc čerstvý mořský vzduch a hukot vln je k nezaplacení. Bohužel doslova. Cena pokoje s balkonem je totiž obvykle až dvojnásobná proti dostupné, jinak zcela stejné vnitřní kajutě bez oken.

Chodby mezi pokoji na první pohled tvoří složitý labyrint, ale zorientovat se není těžké. A k jednomu z 24 výtahů nikdy není daleko, což oceňují především starší a hendikepovaní pasažéři. Jednotlivé občerstvovací, zábavní a nákupní stanice samozřejmě spojují i schody, které na rozdíl od výtahů nebývají nikdy plné.

Průzkumná procházka po plavidle, pár chodů a nějaký ten koktejl a už zase zapadá slunce. Jeho východ, který se podle lokality odehrává mezi šestou a sedmou hodinou ranní, není radno zmeškat. Paluba podřimující lodi je téměř prázdná. O vyhlídkové patro se tak vyjma hrstky zběsile fotících Asiatů dělíte jen s prvními slunečními paprsky a všemi odstíny zlaté.

Zastávkou číslo dvě je mexický ostrov Cozumel. Zdejší mořský ekosystém je součástí Středoamerického korálového útesu, největšího na západní polokouli. To do značné míry definuje i místní aktivity. Šnorchlování kolem divukrásných korálových zahrad nebo potápění v kombinaci s návštěvou útulku pro hvězdice patří k nejoblíbenějším. Stejně jako delfinárium. Suchozemskou alternativou je pak návštěva některé z mayských památek na blízké pevnině. Třeba přímořského Tulumu nebo vzdálenější pyramidy Cobá v džungli.

Další ráno a další ostrov, honduraský Roatán. Tady lze s drobnou obměnou použít rčení, že vlk se nažere a turista zůstane celý. Na Roatánu jste skutečně v Hondurasu. Můžete se tak kochat krásnými plážemi, svěží zelení i vychutnávat místní kreolskou kuchyni a pivo. Nejste ale na neblaze proslulé pevnině, a proto se nemusíte neustále ohlížet přes rameno ani s hrůzou v očích pročítat statistiky násilných činů.

Ti, kterým se do vody nechce, mohou navštívit rumérii, některou z čokoládoven, kaváren nebo kohoutí zápasy. Jsou v zemi zcela legální. Velmi oblíbený je i místní útulek exotických zvířat. Citlivější jedinci by měli raději zvolit botanickou zahradu pěstující karamboly, kde si lidé na fotografie nepodávají živá zvířata jako klobouky.

Specialitou ostrova je pak výrobna tradičních šperků z mušlí. Ale loď už čeká a s ní i australské hovězí k večeři.

Poslední poznávací den a přístav Costa Maya. Jižní část mexické pevniny se pyšní nepřeberným množstvím tradičních pyramid a bývá též označována za tu bezpečnější. Komu nevadí delší cesta, vyrazí na významná a od sebe nepříliš vzdálená archeologická naleziště Dzibanche a Kohunlich.

Kdo nechce trávit celkem pět až šest hodin v autě, vyjede do pár desítek kilometrů vzdáleného Chacchobenu. Historie osídlení místa sahá až do 2. století před naším letopočtem. Odkryty jsou dnes tři mayské pyramidy, ke kterým se návštěvníci dostanou příjemnou procházkou džunglí. Naleziště bylo veřejnosti zpřístupněno roku 2002. Výkopy mají pokračovat a měly by být odkryty další pyramidy, kterých se v zelených kopcích po celé zemi skrývají ještě tisíce. Vstupné na naleziště stojí v přepočtu od 60 do 80 korun v závislosti na měně, kterou platíte.

Tím jsou bohužel vyčerpány plánované zastávky, ale dovolené ještě není konec. Zbývají den a dvě noci plavby zpět do Miami. Kam přesně se poděly, o tom jsme o 36 hodin později smutně dumali, když se Allure of the Seas, třetí největší výletní loď světa, blížila k molu ve stále ještě temném, ale rušném miamském přístavu. Tak zase někdy příště. A možná na té největší...