Hlavní obsah

Vojanovy sady bývaly oázou uprostřed Prahy

9. 1. 2022, 14:01

V podniku Sady, lesy, zahradnictví pracovala na sklonku totality různorodá směsice lidí. Od klasických zaměstnanců přes bohémy, kterým vyhovovalo, že mají dostatek volného času, až po disidenty. Při procházce Vojanovými sady nám o tom vyprávěli Pavel Veselý a Václav Zeman.

Foto: Pavel Veselý a Zdeněk Kovařík

Procházka tu stojí za to v každém ročním období.

Článek

Vojanovy sady na Malé Straně, ohraničené vysokou zdí v ulici Letenské a U Lužického semináře, jsou příjemnou oázou v srdci města. Původně čistě ovocná zahrada byla součástí bývalého biskupského dvorce, založeného v roce 1248. Udržela se tu přes nejrůznější společenské a historické zvraty.

Bosé karmelitánky

V roce 1653 zahradu i s přilehlým domem zakoupil Ferdinand III. pro řád bosých karmelitánek, které tu nechaly postavit kapli sv. Eliáše v podobě krápníkové jeskyně a pod ní pohřbili svou první převorku Marii Elektu. Její ostatky, téměř zázrakem uchované v neporušeném stavu, byly později vyzdviženy a uloženy v kostele sv. Benedikta na Hradčanech (v současné době se nacházejí v novém klášteře v Drastech na Praze-východ).

Pražské Vinohrady: I ve světovém měřítku stále dobrá adresa

Cestování

V roce 1783 karmelitky vystřídala Kongregace anglických panen, které zahradu upravily jako anglický park s umělým jezírkem a jehličnany. Po vzniku republiky klášterní komplex převzalo ministerstvo financí a část zahrady zastavělo novými budovami. V květnu 1954 byla zpřístupněna veřejnosti a dostala jméno podle významného českého herce Eduarda Vojana (1853 až 1920), který se narodil nedaleko odtud v Míšeňské ulici a posléze bydlel na Klárově.

Setkání s Hanzelkou

Když projdete bránou z ulice U Lužického semináře, ocitnete se rázem v jiném světě. A protože se brána na noc zavírá, ti, kteří zůstali uvnitř areálu, si museli připadat jako v romantickém filmu. Právě tak to pamatují Pavel Veselý (*1961) a Václav Zeman (*1960).

Pavel, který dnes pracuje jako restaurátor, sem přišel v roce 1981: „Bylo mi dvacet a poprvé jsem pracoval rukama, abych brzy zjistil, že tohle opravdu dělat nechci. Tehdy jsem odmaturoval na střední škole uměleckých řemesel a sháněl práci. Vešel jsem tady tou branou a viděl kluky s dlouhými vlasy, jak češou ovoce. Tak jsem si říkal: To je ráj! A hned jsem se jich zeptal, jestli je tady možnost se zaměstnat. Poslali mě za svým šéfem Jindřichem Pavlišem do kanceláře a vedle něj seděl cestovatel Jiří Hanzelka. Já jsem předtím podepsal Chartu 77, tak jsem mu řekl, že máme něco společného. Tak to je dobře, odpověděl, chvilku jsme si povídali a oni mě vzali.“

Foto: Pavel Veselý a Zdeněk Kovařík

Černobílé snímky tu v roce 1981 pořídil Pavel Veselý.

Inspirující prostředí

V té době už tam pracoval i Václav Zeman: „Já měl dobrodružnou povahu a hledal jsem zaměstnání vždy jen na dobu určitou. Vystřídal jsem práci u geodézie, dělal jsem listonoše, ale ve Vojanových sadech jsem zůstal několik let. Bylo tu totiž neuvěřitelně podnětné prostředí – tady se četla o svačině poezie, promítaly se filmy. Pracoval tu umělecký řezbář Martin Rázek, budoucí kreslíř Respektu Pavel Reisenauer, umělecký kovář Vladimír Marat, pan Jiránek, který byl za války leteckým mechanikem v Anglii, Bronislav Zachrle, vitrážista a restaurátor… Ke svým profesím se většinou propracovali až po revoluci, když si mohli založit vlastní firmy.“

Pražský hrad je plný skrytých příběhů

Cestování

Václav Zeman měl také umělecké sklony, studoval výtvarnou školu propagační a u podniku Sady, lesy, zahradnictví (pamětníci dobře znají zkratku SLZ) se nechal zaměstnat s tím, že bude mít dva dny v týdnu volné pro studium.

„Jenže vedoucí na mě nakládal tolik povinností, že jsem sotva stíhal a ve škole pak vyučování prospal. Nakonec jsem ji přerušil a nechal se spolu s dalšími parťáky přesvědčit charismatickým Jiřím Hanzelkou, který stříhal a rouboval stromy na Petříně, abychom se věnovali pomologii (nauce o typech a odrůdách ovocných rostlin). A tak jsme se přihlásili na zemědělskou školu do Poděbrad, kam jsme jezdili jednou týdně pro úkoly a kde jsme skládali zkoušky. Maturitu jsem tam ale nakonec udělal až po revoluci, protože předtím nám to začal ztěžovat tamní ředitel, který nesnášel máničky.“

Zeman, jenž si později založil vlastní zahradnickou firmu, jinak na práci ve Vojanových sadech vzpomíná rád. „Jindřich Pavliš se snažil o obnovu léta zanedbávaných parků, především Strahovské a Seminářské zahrady, které byly zarostlé nálety. Spojil se s odborníky, pomologem, profesorem Karlem Červenkou, a zahradním architektem Václavem Weinfurterem. Na základě jejich projektu se pak na Petříně pracovalo,“ vysvětluje Zeman.

Vyřezávaný betlém

„Byla to docela dřina, pracovali jsme hlavně s hráběmi, lopatami a krumpáči. K dispozici jsme měli dvě multikáry, sekačky z Jihokovu, které se každou chvíli přehřály, jednu motorovou pilu na celý Petřín a jeden malotraktor. Práce v zimě, kdy bývalo i dvacet stupňů pod nulou a vy jste musela mít před šestou ráno posypané chodníky před Úřadem vlády, nebyl žádný med,“ vzpomíná dál Zeman.

Prahou po stopách kubismu aneb Kde si dáte hranatý věneček

Cestování

Dvacítka zahradníků měla totiž kromě Vojanových sadů a části Petřína na starosti i zelené plochy na Klárově, Vrtbovskou zahradu, Kampu a záhony v Nerudově ulici naproti hospodě U Dvou slunců.

„Také jsme často přespávali ve skleníku, kde jsme měli šatny, protože bychom z domova nestačili ráno včas přijet. Ale zase v létě jsme si tu po zavírací době užívali – koupali se v rybníčku a dělali mejdany. Na Vánoce jsme se jednou dokonce pustili do vyřezávání betlému, k němuž pak Malostraňáci nosili cukroví,“ dodává Pavel Veselý.

Foto: Pavel Veselý a Zdeněk Kovařík

Skleník a malá kancelář Jindřicha Pavliše

Historek má spoustu, ale ne všechny veselé. Právě u živého plotu v Nerudovce jednou našli odložené mrtvé novorozeně a jindy zase na Petříně narazili na oběšeného vojáka z Hradní stráže.

Sousedské moštování

Vraťme se ještě k osobnosti Jindřicha Pavliše (1945–2011), který pracoval ve Vojanových sadech od roku 1979, po revoluci si založil vlastní firmu a v péči o malostranskou zeleň pokračoval až do své tragické smrti (srazilo ho auto). Jeho otec měl puškařskou dílnu v Jindřichově Hradci a on sám nemohl studovat vysokou školu kvůli živnostenskému původu. Dostal se do výzkumného ústavu lesnického na Slapech a odtud do podniku Sady, lesy, zahradnictví v Praze.

Do Vojanových sadů k němu chodil na brigády i jeho syn téhož jména a později šel studovat Lesnickou a dřevařskou fakultu Mendelovy univerzity v Brně a pracoval na lesnických projektech ve světě, hlavně však v Africe. Když jeho otec náhle zemřel, věděl, že jeho firmu musí převzít. A pokračuje i v tradicích, které jeho tatínek založil.

Jindřich Pavliš totiž už před rokem 1989 pořádal ve Vojanových sadech polooficiální výstavy a koncerty a postupně přidával další akce. Letos začátkem října zval Pavliš mladší do Vojanových sadů na sousedské moštování, podílí se i na dalších malostranských sešlostech a jeho firma nezištně pomáhá s údržbou zeleně – třeba ženám z Komunitního centra na Kampě.

Mišpule i sakura

Vojanovy sady jsou otevřeny celoročně. V každé roční době se tu procházejí majestátní pávi (je jich tu na třicet) a také tisy a jalovce jsou pořád stejně krásné. Zdejší zahrada se pyšní starodávnými mišpulemi, které byly nejvíc populární za vlády Karla IV. Najdete tu i fíkovníky, hrušně, jabloně, slivoně, lípy a ořešáky, magnolie či sakuru.

A mezitím jsou zasazené tři kapličky, jezírko, kašna a sluneční hodiny, vyřezávané včelí úly ve tvaru mužských tváří, pískovcová plastika Sedící žena od Jana Kodeta a z poslední doby pak Nebeská sféra od Vladimíra Škody, koule z perforovaných ocelových plátů. Svou pamětní desku tu také má legendární Jindřich Pavliš.

Mikulovu to sluší v každém ročním období

Cestování

Reklama

Výběr článků