Článek
Někteří se dokonce obávají, že nápor cestovatelů může ohrozit to, za čím valná většina cizinců přijela - gigantické kamenné sochy, jimž se říká moai.
"Čím víc turismu, tím rychlejší chátrání. Čím více návštěvníků, tím více škod," shrnuje pesimisticky současný stav archeoložka Susana Nahoeová. "Teď jsme v bodě, kde buď začneme chránit to, co máme, anebo o to přijdeme."
Slavné sochy moai trpí přirozenou erozí i bez turistů
Slunce, vítr, vlnobití a vlhkost - to všechno tajemné kamenné tváře ohrožuje, a postupem času se tak obrušují jejich rysy. K vlivům počasí se přidávají i mech a lišejníky, kterým se ve vlhku na kamenných blocích daří a erozi napomáhají.
Podle archeoložky se sice většina turistů chová k sochám ohleduplně, existují ale i výjimky. Někteří po pokácených sochách chodí, nebo na ně šplhají, jiní je dokonce ničí úmyslně. To byl i případ finského turisty, který si chtěl letos v březnu z ostrova odvézt suvenýr a jedné ze soch utrhl ucho. Chilský soud ho pak za to odsoudil k pokutě 17 000 dolarů.
foto: Profimedia
Otázka, co je možné udělat pro záchranu soch na Velikonočním ostrově, je obtížná i pro odborníky. Ti totiž váhají i s odpověďmi na zdánlivě jednodušší otázky. Proč vůbec kamenné hlavy vznikly? Jakým způsobem dokázali zdejší obyvatelé mnohatunové bloky stěhovat po celém ostrově? Co se stalo s očima v kamenných obličejích? A jaká katastrofa tuto civilizaci postihla, že lidé náhle přestali další hlavy vyrábět a pokáceli ty sochy, které už stály?
První osadníci připluli na Velikonoční ostrov z Markéz mezi lety 400 a 600. Zdejší společnost byla na vzestupu asi až do roku 1680 a moai místní obyvatelé stavěli zřejmě k poctě svých náčelníků. Kvůli růstu populace ale brzy začaly docházet zdroje obživy: když ostrované pokáceli veškeré stromy, vypukly mezi jednotlivými kmeny boje, začal se šířit kanibalismus a zkáza postihla i sochy.
Jméno ostrov získal díky nizozemskému mořeplavci Jacobu Roggeveenovi, který u nich zakotvil na Velikonoční neděli roku 1722. Ostrov je dnes chilským územím, i když je od pevniny vzdálen celých 3 580 kilometrů na východ.
Ostrov má jen deset kilometrů na délku a pět na šířku
Žijí na něm pouhé čtyři tisícovky obyvatel. Teprve v roce 1967 začalo Chile ostrov využívat pro mezipřistání letadel mířících dál na Tahiti. Turisté sem ale začali hromadně jezdit až o 20 let později, kdy tu Američané postavili novou tříkilometrovou ranvej, která slouží i jako alternativní místo pro přistání raketoplánů.
Dnes na ostrov kromě výletních lodí směřuje každý týden osm letů z chilské metropole a z hlavního města Tahiti. I když mimo sezonu, tedy zhruba od března do července, sem aerolinky míří méně často, jsou všechna letadla plně obsazená.
"Každý let je plný," potvrzuje Pedro Edmunds, starosta jediného města na ostrově, Hanga Roa. "Je to drastické. Ale v dobrém smyslu slova."
foto: Profimedia
Ostrov se čtyřmi tisícovkami místních loni navštívilo 52 000 turistů, což je o pětinu víc, než v roce 2006. Od roku 1990 se množství turistů zvýšilo desetinásobně. Obrovský turistický boom úřady spojují s tím, že ostrov je od roku 1995 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Loni byl ostrov dokonce zařazen do soutěže o nových sedm divů světa - a skončil osmý.
Podle Edmundse příliv turistů nekončí
Letos jich podle něj přijede nejméně stejně tolik jako loni. Láká je totiž i nově vybudované letovisko Explora, luxusní ekologický hotel, který nabízí služby s tím nejvyšším standardem.
Cestovatelé tady mohou na malé ploše navštívit celkem 1524 archeologických nalezišť, včetně 887 soch moai. Jen pět desítek soch ale bylo zrestaurováno. Podle některých názorů nicméně renovace může cenné sochy paradoxně ještě více ohrozit: když totiž kamenné tváře experti umístí znovu do vzpřímené polohy, jsou mnohem více vystaveny povětrnostním vlivům a trpí více než ty, které zůstávají na zemi, či dokonce pod ní.
Pro záchranu soch se zatím dělá málo
Všichni se každopádně shodnou na tom, že pro záchranu soch se zatím dělá málo. Podle archeoložky Nahoeové se osvědčil například experiment z roku 2003, který měla pod svou patronací UNESCO. Japonští odborníci pět soch ošetřili pomocí speciální těsnící hmoty, což je mělo ochránit proti korozi i lišejníkům. Ačkoli výsledky byly velmi nadějné, dál se nepokračovalo. Ošetření všech soch by totiž bylo příliš nákladné, a tak se čeká na to, až někdo přijde s ekonomičtějším řešením.
