V bývalém konzumu sídlí Námořní muzeum, jediné svého druhu ve střední Evropě

Námořní muzeum, které připomíná bohatou historii československé námořní plavby, jež bývala po Švýcarsku druhou největší na světě z vnitrozemských států, sídlí v bývalé samoobsluze. „Ta myšlenka byla tak blbá, až byla dobrá,“ přiznává se smíchem Martin Bednář, jeden z trojice zakladatelů výjimečné instituce.

Druhou sezonu startuje 4. května. „Staré housky, těstoviny, konzervy, shnilý pult,“ vzpomíná Martinova parťačka Zuzana Hledíková, co je čekalo, když se pustili do proměny opuštěného konzumu. Práci zvládli za čtvrt roku. „Protože prosklené vitríny jsou drahé, a my všechno platíme z vlastní kapsy, využili jsme staré regály. Obrousili je, natřeli, pořídili plexisklo,“ pokračuje Zuzana, která na takový výstavní prostor nedá dopustit.

Návštěvníci se letos můžou těšit na některé novinky. Nové lodní kino promítne filmy, které si naši námořníci natáčeli na cestách, přibude simulátor plavby jedné z našich nákladních lodí. „Takže si každý může vyzkoušet, co obnáší řídit dvě stě metrů dlouhou krávu. Já už se několikrát potopil,“ hlásí Martin.

Československá námořní plavba, založená v 50. letech, disponovala 44 nákladními loděmi, pěti námořně-říčními a parníkem. Úspěšně převážely rudy, uhlí, obilí i zbraně. „Naši rejdaři byli absolutní profíci. Byl tam třeba chlapík, který přijel do Indie naší lodí se 40 tisíci tunami černého uhlí a za tři dny odjížděl se 40 tisíci bílé mouky, mezitím se musela loď absolutně blýskat čistotou,“ vyzdvihuje um československých námořníků.

Expozice připomíná plavidla i osudy lidí, kteří na nich sloužili. Pětačtyřicetiminutová komentovaná prohlídka začíná u první tuzemské stopy na mořích a oceánech v první polovině 17. století.

„Augustin Heřman, náš skutečný pirát z Karibiku, utekl po bitvě na Bílé hoře do Rotterdamu. Vyučil se námořníkem, pracoval jako lodník, pak zakoupil loď a začal okrádat a vraždit Španěly v Karibiku,“ líčí Martin. Zmiňuje i Eduarda Ingriše, autora legendární trampské písně Teskně hučí Niagara, jenž se na svých balzových vorech, po vzoru přítele Thora Heyerdahla, plavil mezi Jižní Amerikou a Polynésií.

„Řekli jsme si, že by bylo dobré připomenout naši námořní historii. Slovo dalo slovo, a když už jsme poblíž na Labi měli malé výletní čluny, pustili jsme se do budování muzea,“ objasňuje vznik nápadu Martin.

K vidění jsou vlajky, uniformy, modely, části lodí, ekonomické výkazy, navigační věci, set porcelánového nádobí, lékařské předměty, záchranné prostředky, čluny, neoprenové obleky, šavle, vycpaný krokodýl, žraločí čelist, velký krab, fotografie, diapozitivy.

Potřebné informace čerpají nadšenci s vášní pro vodu a lodě v loděnicích, kde se plavidla stavěla, nebo od námořníků, jichž byly téměř tři tisíce, a jejich potomků. Ti se leckdy na cesty vydávali s nimi. „Volali mi staří kapitáni a plakali dojetím, že si na ně někdo vzpomněl,“ vypráví Zuzana.

Rozšiřování muzea nekončí. Instituce má spadeno na část Třince, jedné z nejslavnějších lodí flotily, jež stojí v Rotterdamu, kde slouží jako překladiště. Za rok a půl má jít nepojízdný stroj z roku 1975 do šrotu. „Předběžně jsme se dohodli, že nám umožní předposlední a poslední patro, kapitánský můstek včetně radiokabiny, dostat do Veletova,“ líčí nadšeně Martin.

Přemístit celou loď nebo nástavbu o velikosti pětipatrového paneláku je podle něj nemožné. „Na břehu Labe vybudujeme kopii můstku a vše, co se nám podaří z Třince zachránit, instalujeme tam,“ prozrazuje s tím, že letos bude mimo jiné jednat s holandským velvyslancem.

V roce 1992 byla Československá námořní plavba privatizována, v roce 1995 se majoritním akcionářem stala Stratton Investments, spojená s Harvardskými investičními fondy Viktora Koženého. Ačkoli provoz vykazoval zisky, většinoví akcionáři v roce 1998 rozhodli o výkupu akcií, což vedlo k utlumení činnosti a prodeji majetků a lodí. Společnost se dostala do hluboké ztráty. V posledních letech se Česká námořní plavba věnuje převážně investiční činnosti a správě i pronájmu nemovitostí.