Článek
„Tak, chlapi, jak to jde?“ zdraví se v pořadí pátý majitel zdejší Sklárny Novosad a syn se svými zaměstnanci. Foukají zrovna zakázku obřích vinných sklenic pro Ameriku. Nejmenší má přes půl litru, největší litr a půl.
Na konci sklářských píšťal se během pár minut z neforemné průhledné bambule stane několika zručnými pohyby foukače ladná, takřka litrová sklenka. Přes rameno mu nakukují zvědaví turisté, neboť zdejší pece se jako jedny z prvních v republice otevřely veřejnosti. Jen za loňský rok jich sem zavítalo přes šedesát tisíc.
U tavicích pecí je pěkně horko. Tavicí směs má teplotu kolem 1200 stupňů Celsia, a když si ji foukač natáhne na píšťalu, klesne na „pouhých“ 800 stupňů. Žízeň zahánějí skláři v tričku a kraťasech odjakživa pivem. My ostatní, navlečení do bund a džínů, u tavicích pecí jen naprázdno polykáme.
Z pilota sklářem
„Sklu se musí umět vyhovět. Neprat se s ním, ale spíš pochopit, kam až mě pustí. Nešpiní, je to příjemný materiál,“ vysvětluje zdejší šéf František Novosad. „Trvá to zhruba deset let, než se z pracovníka stane opravdu machr sklář. Jestli to se sklem bude umět, však poznám už během prvního měsíce,“ tvrdí.
Před třiačtyřiceti lety s čerstvým sklářským výučním listem v kapse zamířil na střední školu sklářskou v Novém Boru, později si ještě doplnil právnické vzdělání v Praze. Po vojně nastoupil do Preciosy, tradiční továrny na výrobu lustrů v Kamenickém Šenově. Začínal tam od píky, pracoval jako mistr, technolog i vedoucí výroby. Několik let byl na pozici obchodního náměstka. To vše se mu hodilo, když se krátce po revoluci rozhodl zprivatizovat nejstarší soukromé sklárny v Čechách.
Hned vedle skláren stojí muzeum skla, ve kterém najdete více než pět tisíc exponátů.
Ty byly založeny roku 1712 na jilemnickém panství hrabat Harrachů původně jihočeským sklářem Eliasem Müllerem, od kterého ji o jedenapadesát let později tento šlechtický rod odkoupil. V západních Krkonoších se ale sklářské výrobě dařilo už ve vrcholném středověku. Díky bohatým zdrojům dřeva v okolních lesích, vody i minerálních surovin zažily zdejší hutě svůj vrchol v 16. a 17. století.
Za druhé světové války byli Harrachové, kteří svůj kraj milovali a do Čech přinesli první lyže, nuceni sklárnu prodat říšskému Němci Rudolfu Endlerovi. V roce 1945 se sklárna jako konfiskát po nacistických vlastnících stala majetkem státu a po znárodnění byla zařazena do koncernu Crystalex Nový Bor, který celkem prosperoval. Pak přišel listopad 89.
Tajil bratra v Západním Berlíně
„Ležel jsem v nemocnici s kýlou a nudil se,“ vzpomíná František Novosad na porevoluční devadesátá léta. „A tak jsem vypracoval asi čtyři privatizační projekty.“ Jeden z nich se týkal právě harrachovských skláren. Měl k nim vztah, neboť v roce 1978 se oženil s vyučenou malířkou skla a rodačkou z nedaleké Rokytnice nad Jizerou.
Za sebou měl v té době pěkný životní kotrmelec. O rok dříve než on se totiž oženil i jeho bratr, avšak do Západního Berlína. „Deset let jsem to úspěšně tajil. Díky tomu jsem mohl pracovat jako obchodní náměstek a jezdit do Jugošky. Pak to prasklo a já přišel o svoje místo ne na hodinu, ale na minutu,“ směje se. „Nakonec mě vzali zpátky a já až do revoluce dělal nástěnkáře.“
Zdejší sklo krásně zvoní
Když mu v roce 1993 sklárny v podhůří Krkonoš přiklepli, ruční výroba skla skomírala. Provoz byl neefektivní, výrobu bylo nutné omezit a bohužel i snížit počet zaměstnanců. Největší propad nastal v brusírně – namísto třiceti brusičů jich dnes u kotoučů pracuje pouze pět.
I díky těmto opatřením bylo možné ustát stále rostoucí konkurenci mnohem levnější automatické výroby. „Věděl jsem, že chci zachovat tradiční řemeslo a nejít s ním pod cenu. Pak už jen bylo nutné najít někoho, kdo to koupí,“ říká František Novosad.
Největšími odběrateli harrachovské kalíškoviny jsou v současnosti Spojené státy, Japonsko a Skandinávie. Nový majitel přidal ještě výrobu dílů na skleněné lustry. Ty tu ostatně vyráběli už Harrachové.
Proplétám se mezi turisty, kteří tu jsou na exkurzi, a vyhýbám se neustále novým a novým sklenicím, které po lince putují od tavicích pecí na místo, kde budou několik hodin chladnout. Tovární hala je poměrně malá, všude je to jen pár kroků. Také tavicí pece jsem si představovala větší. Skláři se u práce smějí a vtipkují, jako když si kluci staví Merkur. Málokdo by poznal, že právě foukají několikamiliónovou zakázku pro americké fajnšmekry.
Harrachovští skláři při práci
Dozvídám se, že tu netaví lacinější sodnodraselné sklo, kterým zahlcují trh turecké, čínské a vietnamské sklárny, ale kvalitnější a dražší směs. „Pracujeme s barnatým krystalínem. Takové sklo je pak tvrdší, má vynikající optické vlastnosti a jeho zvuk je vyšší a příjemnější.“
A je také o poznání dražší. Harrachovští jsou ale hrdí, že si kupce pro své sklenky, vázy, mísy, džbánky, lahve, ale i poháry pro vítěze umějí najít. K výrobkům, které proslavily zdejší sklárnu, patří mj. kalíšky s nitkou v nožce, na které sklenička stojí, nebo soupravy zdobené vzduchovou spirálou.
Červená se barví zlatem
„Sklo je vlastně tekutina,“ upozorňuje mě František Novosad. „V tavicí peci má kolem 1200 stupňů Celsia, při zpracování na sklářské píšťale už jen 800, 900. Během rychlého chladnutí se nestačí vytvořit krystalická mřížka odpovídající pevnému skupenství. Vidět je to na starých skleněných výlohách. Po padesáti letech mají dole o několik centimetrů více než nahoře. Tečou.“
Obdivuji obří číši ze skla o tloušťce papíru, která po vyfouknutí jede na lince vychladnout. Má krásnou granátově červenou barvu. „Tahle barva je zrovna nejdražší. My jich umíme udělat na čtyřicet odstínů. Červená se docílí přidáním ryzího zlata, někdy s podílem stříbra,“ slyším. „Když přidáme železo, máme zelenou nebo hnědou. Po přidání kobaltu dostaneme modrou. A pokud se do roztaveného skla přihodí kosti, docílíme krásně mléčného odstínu.“
Nejstarší brusírnu na světě pohání turbína
Od pecí zamíříme chodbou, kde jsou narovnané bedny se zbožím, které neprošlo technickou normou a které si tu mohou za pětikorunu koupit děti na výletech, do nejstarší brusírny skla na světě. Je z roku 1895 a na rozdíl od lomozu sklárny v ní vládne ticho přerušované jen pískáním broušeného skla.
„Brousíme na přírodních kamenech, ne na diamantu jako ostatní. Je to kvalitnější, ale poznají to jen asi tři procenta zákazníků. Vše je tady v brusírně původní,“ ukazuje František Novosad na dřevěné stolice, kterým se také říká stavy.
„Stále používáme dřevěné brousicí stolice, převod je veden plochými řemeny a pod podlahou je transmise, která převádí sílu ze sto let staré vodní turbíny na brousicí stavy. Je to světový unikát,“ pokračuje hrdě.
Zdejší sto čtyři zaměstnanci, ze kterých je třicet sklářů, ročně zpracují 1400 tun skla. To znamená, že jim denně projde pod rukama asi čtyři tisíce kilogramů skloviny. Osmdesát procent výroby najde svůj odbyt za hranicemi.
„Sklárna měla štěstí, že to tu majitelé, kteří mimochodem za tři století byli jen čtyři, nedělali jen pro peníze. Sklo se tady vždy dělalo a myslím si, že i dělá srdcem. Proto sklárna přežívá, na rozdíl od jiných,“ uzavírá majitel sklárny František Novosad.
