Uvnitř Žižkova koně. Netradiční prohlídka pomníku na pražském Vítkově

„Myšlenka postavit zde sochu Jana Žižky sahá až do 19. století,“ říká na místě Michal Lukeš. Už v roce 1882 byl založen Spolek pro vybudování Žižkova pomníku na Žižkově, stále se však nedařilo vybrat potřebnou sumu peněz ani návrh budoucí sochy. „Myšlenka se oživila ve dvacátých letech dvacátého století,“ pokračuje generální ředitel.

Na rok 1920 totiž připadlo kulaté, pětisté, výročí bitvy na Vítkově, v níž se Jan Žižka se svým vojskem ubránil křižácké armádě císaře Zikmunda Lucemburského. Tehdy byl položen základní kámen pomníku za přítomnosti prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, byť ještě nebyl hotov ani návrh pomníku, ani potřebné peníze na něj.

Myšlenka na pomník se postupně spojila s představou památníku Národního osvobození na Vítkově. „V architektonické soutěži na tento památník zvítězil Jan Zázvorka,“ říká Michal Lukeš o stavbě, která vznikala mezi lety 1929 a 1933. Umístění sochy už bylo tehdy dané, teprve v roce 1932 ovšem došlo k uzavření smlouvy se sochařem Bohumilem Kafkou, jenž byl vyhotovením a odlitím sochy vojevůdce pověřen.

„V pražských Střešovicích kvůli tomu nechali pro Bohumila Kafku vytvořit zcela nový ateliér, přezdívaný Kafkárna,“ říká Ivan Houska. „Kafka vytvářel menší mezimodely a ty poté zvětšoval do konečné velikosti. Celé sousoší vytvořil z hlíny v měřítku 1 : 1, z hlíny poté vznikaly sádrové odlitky. Existují fotky, na nichž stojí sochař vedle Žižkova meče, tomu přitom nesahá ani do poloviny – meč totiž měří čtyři metry,“ přibližuje pasíř.

Bohumil Kafka ještě stihl vytvořit sádrový model, ale v roce 1942 zemřel a odlití bronzového pomníku už se nedočkal. K tomu totiž došlo až po skončení druhé světové války, v roce 1946, a slavnostně se odhaloval v roce 1950, tedy na 530. výročí slavné Žižkovy bitvy.

Z památníku se pak v roce 1953 stalo mauzoleum, když zde bylo po devět let vystaveno tělo Klementa Gottwalda. Tuto část historie zde dnes připomíná podzemní expozice Laboratoř moci, vedle toho je tu také stálá výstava o moderní české státnosti – obě v podání Národního muzea, které památník spravuje od roku 2000.

Často se o Janu Žižkovi na Vítkově tvrdí, že jde o největší jezdeckou sochu v Evropě, nebo dokonce na světě. Ivan Houska to uvádí na pravou míru: „Větší je v Evropě jezdecká socha Viktora Emanuela II. v Římě a také socha císaře Viléma v německém Koblenzu. Největší na světě je pak jezdecká socha Čingischána v mongolském Ulánbátaru.“ Jen pro srovnání – zatímco Žižka na koni měří devět metrů, Čingischánova socha má metrů čtyřicet.

Přesto je socha na Vítkově velikánem, stačí se zaposlouchat do vyprávění odborníka. „Jen ocas váží skoro dvě tuny a vešel by se do něj dospělý člověk. Kdyby se socha rozložila na plochu, zabírala by 150 metrů čtverečních,“ počítá Ivan Houska.

Sám to ví nejlépe, v letech 2010 a 2011 totiž celé dílo spolu s kolegy zrenovoval. Jedná se přitom o sto dvacet bronzových dílů spojených šrouby. „Na nohách byly praskliny, které se musely opravit, také jsme měnili všechny šrouby, celou sochu patinovali a voskovali,“ popisuje dvouletou práci.

Dnes sem Ivan Houska „pouze“ přišel zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Kolem sochy už je postaveno lešení, po kterém společně stoupáme nahoru. V zadní části koně je poklop, jenž se dá otevřít. „Ten tu byl už od prvního sestavení sochy. Když uvnitř konstruktéři sochy dokončili svoji práci, museli se někudy dostat ven,“ vysvětluje pasíř.

Uvnitř dnes spolu s kolegy kontroloval utažení šroubů nebo průchodnost odvodňovacích kanálků. „Do sochy neteče, ale uvnitř se sráží vzdušná vlhkost tak, že vám někdy doslova kape na hlavu,“ říká Ivan Houska. „Když jsme sochu restaurovali a venku bylo horko, naměřili jsme uvnitř i osmdesát pět stupňů Celsia,“ dodává nahoře jeho syn, také pasíř.

Ten z vnitřku sochy také odebíral tzv. korozní kupony. „Jsou z mědi a zvážené na tisícinu gramu. Dáme je Státnímu výzkumnému ústavu ochrany materiálu a ten podle nich určí, jak rychle, nebo pomalu ony, a tedy i socha samotná, korodují,“ vysvětluje Houska starší.

Nahoře koukáme Janu Žižkovi přes ramena a při pohledu na obří palcát si ještě silněji uvědomujeme, o jak monumentální dílo jde. Následně vstupujeme do vnitřku koně – vešlo by se sem klidně několik lidí najednou, do koňské hlavy by si člověk mohl i lehnout.

Světlo sem proniká vstupním otvorem, trocha ho sem dopadá také skrze odvodňovací kanálky. Přesto si svítíme ještě pomocí mobilního telefonu – překvapivě je tu totiž co číst. Svá jména zde v průběhu času zanechávaly osoby, které se na sestavování či restaurování sochy podílely.

„Pracovali zde Bílek, Mašek, Muller, Velíšek, Weiss,“ je červeně napsáno na jednom místě. „1966 opraveno,“ hlásí jinde poznámka, tentokrát černou barvou. Chybět tu nemůže ani plíšek se jmény restaurátorů z let 2010 až 2011. Jednotlivé bronzové díly sochy jsou také pečlivě očíslovány.

Také dnešní revize bude uvnitř sochy zapsána, byť pouze tužkou. Lešení půjde ještě dnes dolů, aby nelákalo případné dobrodruhy z řad veřejnosti. Řemeslníci vzpomínají, jak přitahovalo kolemjdoucí během dvouletého restaurování. Také pamatují obří vichřici, která roztrhala ochrannou plachtu a natlačila lešení na sochu. Zatímco lešení bylo zdeformováno, dílo Bohumila Kafky přežilo bez úhony.

Aby se v plné kráse zachovalo i pro budoucí generace, to dnes hlídá také Ivan Houska se svými kolegy. Dovnitř se nejspíš půjdou podívat zase za několik let. „Do budoucna je možnost, že by se socha znovu navoskovala, byla by pak lesklejší. Muselo by se ovšem postavit lešení kolem celého pomníku, a když jsme ve dvou vrstvách sochu voskovali naposledy, zabralo nám to měsíc a půl,“ počítá pasíř.

Záležet bude na správci, tedy Národním muzeu. „Na životnost materiálu ovšem nemá včelí vosk vliv, bronz vydrží tisíce let,“ uzavírá Ivan Houska.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Národní památník na Vítkově