Článek
Stojím v hlavním modlitebním sále mezi dřevěnými lavicemi a upírám zrak ke stropu. Jeho klenba je díky indigově modré barvě a bohatému zdobení doslova hypnotická, tvarem může připomínat katedrálu. Ve skutečnosti je však synagoga ovlivněna maurským slohem, tedy islámskou architekturou středověkého Španělska a severní Afriky. To se koneckonců odráží i na venkovní fasádě a věžích s cibulovitými báněmi. Kromě toho má ale stavba novorománský základ.
V době, kdy Velká synagoga vznikla, tedy ke konci 19. století, byl orientální styl u židovských památek velmi populární, protože je pomáhal hned na první pohled odlišit od křesťanských svatostánků. Nešlo ale jen o líbivost, druhá rovina souvisela se samotnou historií židovské kultury. V ní je maurské Španělsko vnímáno jako období velkého rozkvětu, ve středověku totiž působili na Pyrenejském poloostrově židovští učenci, filozofové i lékaři.
Když o mnoho staletí později hledaly židovské komunity vlastní architektonický jazyk, padla volba právě na maurský sloh. A Velká synagoga ho vystihuje tak akorát. Ornamenty pokrývají téměř každý kout interiéru, přesto celek nepůsobí těžkopádně. Je to trochu orientální palác a trochu románská bazilika.
Sloužila jako sklad majetku
V roce 1867 získali Židé v Rakousku-Uhersku plná občanská práva. Mohli se svobodně stěhovat, podnikat a zapojovat do veřejných aktivit. Plzeň se v té době díky průmyslu rychle rozvíjela a s tím se zvětšovala i místní židovská obec. Stará synagoga, která se od roku 1859 nachází ve Smetanových sadech, přestala kapacitně stačit, a tak se brzy začalo hovořit o nové stavbě.
Projektu se původně ujal vídeňský architekt Max Fleischer, jenž počítal s ještě většími proporcemi; třeba věže měly být o 20 metrů vyšší. To se však úřadům města nezamlouvalo, protože nechtěly, aby synagoga konkurovala nedaleké katedrále sv. Bartoloměje, jejíž kostelní věž je se svými 102 metry tou nejvyšší v republice. Finální podobu nakonec vypracoval plzeňský stavitel Emanuel Klotz.
Základní kámen synagogy byl položen v roce 1888, o pět let později bylo otevřeno. Stavba pojala přes dva tisíce návštěvníků: v hlavním prostoru v přízemí seděli podle židovské tradice muži a na galeriích a ochozech ženy. Byla to zlatá éra.
Nad evropskými Židy se ale postupně začalo smrákat, jak se ve 30. letech 20. století drali k moci nacisté. Synagoga krátce sloužila svému účelu ještě po okupaci Československa v březnu 1939, pak ale začalo postupné omezování života. V lednu 1942 byli plzeňští Židé deportováni nejprve do Terezína a poté do dalších táborů, včetně Osvětimi, Treblinky či Majdanku. Na tuto temnou kapitolu poukazují informační cedule s novinovými články a fotografiemi, které jsou umístěny v chodbách vedle hlavní modlitebny.
Rabínský dům stojí na dvorku za synagogou.
Že nacisté synagogu nezničili, byl zázrak. Používali ji nicméně jako skladiště zabaveného majetku židovských rodin. V závěru války stavba utrpěla škody při osvobozování Plzně, její zdi ale zůstaly stát. Na rozdíl od komunity, která ji vybudovala, a z níž se do města vrátila jen hrstka.
Synagoga sice opět začala sloužit svému původnímu účelu, jenže chyběli věřící, kteří by zaplnili její lavice a zajistili prostředky na její údržbu. A to se za socialistického Československa příliš nezměnilo, protože vztah režimu k náboženským stavbám, křesťanským i židovským, nebyl valný. Stavba proto postupně chátrala.
Po roce 1989 se začalo uvažovat o její záchraně. Během rekonstrukce v 90. letech byly obnoveny ornamentální výmalby i fasáda a budova začala sloužit nejen jako synagoga, ale také coby významný kulturní prostor, kde se dodnes konají koncerty či výstavy. Druhá etapa obnovy proběhla v letech 2019 až 2022, došlo například na zrestaurování vnitřního vybavení.
Komiks přibližuje historii
Hlavní modlitební sál zůstává dodnes středobodem synagogy. V rámci komentovaných prohlídek je ale možné vystoupat i na jednu z věží nebo si projít rabínský dům, který se nachází na dvorku a který byl obnoven při nedávné rekonstrukci.
Do několika místností rabínského domu lze nakouknout i bez průvodce. Je tu jednak obchůdek se suvenýry, pak malá obrazová expozice nebo mikve: rituální lázeň, kterou obvykle využívají ženy například po skončení menstruace, ponořit se do ní musejí také konvertité k judaismu.
Po zhlédnutí komiksových cedulí na plotě, které hravým způsobem přibližují židovskou historii, opouštím brány synagogy a ruch města přehluší ticho modlitebního sálu. Nebe je skoro vymetené a sluníčko pálí. Plzeň naštěstí skýtá množství dalších zajímavých míst, která nabízejí jednak ponor do historie, ale i kýžený únik před vedrem.