Krkonošemi s foťákem: Vycházky pro veřejnost probíhají po celý rok

Společně s ostatními se scházíme na parkovišti Zlatá cesta vzdáleném vzdušnou čarou zhruba dva kilometry východně od Svobody nad Úpou. V plánu je výšlap do Dvorského lesa, který je nejvyšším místem rýchorského hřebene v nejvýchodnější části Krkonoš. Z fotografického hlediska nebyla trasa zvolena náhodou. Tamní pokroucené stromy porostlé mechem a kapradím totiž navozují ve spojení s mlhou tu správně ponurou podzimní atmosféru.

Vzhledem k tomu, že se jedná převážně o buky, hrají v tomto ročním období důležitou roli i barvy. „Mlha má tu kouzelnou moc, že vypíchne detail. Kdyby do lesa svítilo slunce, rozbil by se obraz na světlo a stín a krása barevného stromu by zanikla v barvách okolních. Tím nechci říct, že slunce v lese nemá význam – pak je snímek podobný obrazu od malíře impresionisty,“ vysvětluje Pavel Musil s tím, že srovnatelný efekt může způsobit například neostrost rozevlátých listů ve větvích stromů.

Většina z přibližně patnácti účastníků jsou amatérští fotografové, kteří se chtějí podívat do míst, kde bývá krkonošská příroda nejfotogeničtější. Této možnosti mnozí využívají opakovaně.

Každé roční období má něco do sebe. Brzy na jaře jsou to sytě zelené barvy čerstvě vypučených listů a později například kvetoucí koniklece bílé. Léto patří hořcům tolitovitým, zvonkům českým, různým druhům suchopýrů u rašelinišť nebo arnikám na loukách. Jen je třeba vědět, kam za nimi vyrazit.

Ačkoli by lektoři KRNAP mohli využít výjimky a vést exkurzi i do volného terénu v takzvaných klidových zónách, kam turisté nesmějí, vybírají běžně dostupné lokality. Do nich se fotografičtí nadšenci mohou později vrátit i sami.

Na vycházkách platí severské rčení o tom, že neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Putuje se nejen za deště, ale třeba i za třeskutého mrazu, kdy bývají ideální podmínky na hřebenech s navátým sněhem zmrzlým do zajímavých geometrických útvarů.

Pro bezpečný pohyb na ledu je ovšem nutné vybavení v podobě maček nebo nesmeků. Další zimní variantou je pak vycházka na sněžnicích, které KRNAP účastníkům zapůjčí. Pavel Musil upozorňuje na extrémní podmínky, s nimiž je nutné počítat. „Když je vítr a minus osmnáct stupňů, vytáhnout ruku z rukavice a mačkat spoušť chce fakt odvahu. Mám osobní zkušenost ze Zlatého návrší, kdy krásně svítilo slunce, ale vlhká ruka mi začala rychle omrzat.“

Na druhou stranu podle Radka Drahného ze Správy KRNAP mají zimní fotovycházky i nesporné výhody. „Tím, jak jsou kratší dny, můžete si přispat, pokud chcete fotit východ slunce, a skončit dřív, když čekáte na západ.“ Se svým kolegou se shoduje v tom, že z pohledu fotografa je nejnáročnější léto. Nejen kvůli tomu, že do Krkonoš proudí davy turistů, ale také vysokou pozicí slunce na obloze a tím, že zelená barva na stromech má víceméně jednotný odstín, což dobrým fotkám nesvědčí.

Modrá obloha bez mráčku, kterou řada turistů vnímá jako ideál, pro fotografy také není to pravé ořechové. „Při hřebenové túře se vám sice naskytnou pěkné výhledy, jenže pokud nepřijdou mraky, pořídíte spíš pohlednicovou než výtvarnou fotografii. Za takzvaným prvním plánem budete mít ‚prázdnou‘ modrou plochu, která to zajímavé kolem pohltí. Mrak naopak způsobí, že všechno do sebe zapadne jako Rubikova kostka,“ říká Pavel Musil.

Fotovycházky, byť je na nich občas nutné překonat i několikasetmetrové převýšení, nejsou žádnými závody zdatnosti. Každý si jde svým tempem a v určitém bodě se čeká na toho „nejslabšího“, což může být klidně někdo, kdo se jen zdržel u fotograficky zajímavého objektu. V případě našeho třináctikilometrového výletu to bylo třeba stádo koz, které déšť zahnal pod přístřešek poblíž bývalé osady Sklenářovice.

Ta ještě na počátku 20. století měla školu, mlýn, dva hostince, pět řemeslnických dílen a veřejný vodovod. Ve dvaačtyřiceti domech žilo 220 lidí, pole a pastviny se táhly až k rýchorskému hřebeni. V srpnu 1946 byli původní obyvatelé vysídleni do Německa a chátrající stavení srovnána se zemí československými vojáky při akci Demolice v letech 1959 až 1960. Poslední připomínkou obce zůstal opravený kamenný klenutý most ze 16. století poblíž parkoviště a pomník padlým z první světové války.

Do Dvorského lesa ve výšce kolem tisíce metrů nad mořem přicházíme mimo značenou cestu. Pavel Musil nás upozorňuje, že v místě nefunguje mobilní signál, takže pokud by se někdo oddělil od ostatních, sám by si případnou pomoc nepřivolal. Zejména pro ty, kteří nemají v mobilu staženou mapu a nepoužívají ani papírovou, také vysvětluje směr, kterým se dostaneme na červeně značenou Cestu bratří Čapků, po níž vede naučná stezka Rýchory. Sejít se máme za dvě hodiny na Rýchorské boudě.

Za vytrvalého deště, který nezmírňují ani stromy, není fotografování příliš komfortní. Přesto se v různých rozestupech začínají v terénu objevovat první stativy a přikrčené postavy v barevných pláštěnkách nebo nepromokavých bundách u nich. Kdo nechrání aparát deštníkem, musí každou chvíli utírat zmoklý objektiv. Dvorský les, který se vyvíjí bez zásahů člověka, připomíná prales. Je plný scenérií přitahujících oči fotografů.

Teplo, sucho a horká polévka v Rýchorské boudě přijdou vhod. Účastníci vycházky si na displejích fotoaparátů ukazují své „úlovky“ a vyměňují zkušenosti. Na počasí si nikdo nestěžuje, jsou zvyklí na ledacos. „Představte si, že by naopak pražilo sluníčko a bylo pětatřicet ve stínu,“ poznamená kdosi. V husté mlze, na kterou narazíme na zpáteční Zlaté cestě, si pořizují další snímky.

Nejdéle se zdrží v Bartově lese, kde zůstaly výrazné terénní stopy po dávné těžbě zlata v podobě příkopů a trychtýřů. Rýchorské zlato mělo formu drobných zlatinek vykrystalizovaných do keříčkových tvarů. Díky složení s příměsí stříbra a paladia šlo o evropský unikát, jehož obdobu lze najít až v Brazílii. V lokalitě, kterou bychom dnes označili za průmyslovou a kterou naši předkové vytěžili, začal na konci 18. století znovu růst les.

Kousek odtud se nachází ochranná kaple, kterou v roce 1874 postavil sklenářovický sedlák jako přístřešek, kam se za nepříznivého počasí mohli schovat pocestní, pracovníci na poli a v lese. Před dvaadvaceti lety ji nechala Správa KRNAP opravit. Vzhledem k tomu, že nám zpátky k autu zbývá už jen půlhodina cesty z kopce, této možnosti nevyužíváme a postupně – každý podle svého tempa – se scházíme na parkovišti.