Španělská Costa Daurada, kraj plný rozmanitostí

Poodjedete-li kousek do vnitrozemí, ocitnete se v horách. Na dosah jsou zajímavá místa s bohatou historií a řadou pamětihodností, konají se tam nejrůznější festivaly a slavnosti, skvělá je gastronomie. První opravdu výrazné stopy zanechali v této oblasti Římané.

V roce 218 př. n. l. se vylodili u dnešní Tarragony, vybudovali tu nejprve vojenský tábor a pak město, které nazvali Tarraco a které se stalo základnou k šíření římské moci na Pyrenejském poloostrově a posléze hlavním městem první římské provincie v tehdejší Hispanii.

Salou, bezpochyby nejrušnější letovisko na pobřeží Costa Daurada, bylo svého času významným přístavem. Využívali ho Římané, v roce 1212 odtud vyplul král Jakub I., aby se definitivně zmocnil Mallorky, o pět století později se z téhož přístavu vyvážely do Evropy věhlasné lihoviny z nedalekého Reusu.

Dnes tu ze slavných minulých časů najdete jen jediného svědka – robustní věž (16. stol.), která zde byla postavena na obranu proti tureckým pirátům.

Toto kosmopolitní letovisko je ideálním prázdninovým cílem pro ty, co mají rádi zábavu v každou denní i noční dobu, a je dokonce vyhledávaným společenským střediskem mládeže z Tarragony a Reusu, která se sem sjíždí každý večer, aby se vrhla do víru diskoték.

Hlavními lákadly jsou široké písčité pláže. Letovisko jich má sedm kilometrů a ta hlavní je oddělena od samotného městečka širokou promenádou lemovanou palmami, která přitahuje elegantními obchody či vůní místních kulinářských specialit. Ne nadarmo získalo Salou příznačný název Pláž Evropy.

Vedlejší Cambrils úspěšně soupeří rozlohou a čistotou svých pláží se Salou. Je však mnohem klidnější a pohodovější. Bývalá rybářská a zemědělská vesnice si i přes výstavbu nových hotelů dokázala dosud zachovat svou venkovskou atmosféru. Ožívá jen v odpoledních hodinách, po siestě, kdy místní i turisté míří do přístavu, kam se vracejí rybářské lodě s bohatým úlovkem.

Po této podívané stojí za to zamířit do starého města a chvíli se toulat labyrintem úzkých uliček, kde na vás opět dýchne venkov. Centrem je malé náměstíčko s hezkými loubenými domy, a když se odtud pustíte po Carrer Mayor, která jím prochází, dojdete k jediné dochované středověké hradební bráně. Zabloudit nelze.

Hezkým výletním cílem je rozlehlá historická zahrada Sama s jezírkem, asi 4 km od Cambrils, s výstavnou rezidencí, jejíž původní majitelé se sem po návratu z Kuby snažili přenést exotické prostředí této bývalé španělské kolonie.

Ač se samotný název snaží dodat tomuto letovisku punc světovosti, jde spíše o místo menší a klidné. Kromě širokých písčitých pláží překvapí i řadou zátok ohraničených skalami s romantickými plážičkami, které na Costa Daurada tak často nevidíte.

Turistické středisko je součástí El Mas Roigu vzdáleného 12 km směrem do vnitrozemí. Návštěvu této obce by si neměli nechat ujít milovníci moderního umění.

V roce 2004 se bývalý farní kostel změnil na výstavní prostor věnovaný světoznámému malíři Joanu Miróovi. Ten tu vlastnil venkovskou usedlost a často tu trávil dlouhá období. V Centre Miró jsou vystaveny fotografie, které dokumentují uměleckou dráhu malíře, a reprodukce některých jeho obrazů. Velkou pozornost budí typicky miróovské figuríny s obřími hlavami vytvořené podle umělcových návrhů, protože ty původní se ztratily během španělské občanské války. Dodnes je lze obdivovat při zdejších lidových slavnostech.

Fiestas čili svátky a slavnosti nabízejí velkolepou podívanou během celého roku, opravdový kolotoč se však začne roztáčet o svatojánské noci a zastaví se až na podzim. Nechybí při nich hudba, tanec, ohňostroje, petardy, průvody obrovských figurín a celá řada nejrůznějších her i hrátek pro velké i malé.

Největší atrakcí bývají bezesporu castells. Specifické konstrukce, v nichž je jediným stavebním prvkem člověk, jsou typické pouze pro tuto část Katalánska. Původ tohoto dnes sportovně-folklórního představení lze spatřovat ve středověkých tancích Valencijců, při nichž se vytvářely miniaturní lidské věže.

Zde je však dovedli k dokonalosti. Představte si zcela zaplněné náměstí, které najednou utichne a ze živé základny tvořené asi šesti stovkami lidí začne vyrůstat stavba. První patro, druhé, třetí… jednotliví muži, ženy i děti se pěkně postupně šplhají po zádech svých spolustavitelů do úctyhodné výšky.

Tím posledním bývá dítko s přilbou na hlavě, které se vztyčí, za bouřlivého jásotu zamává davu a pak už sjíždí z vršku dolů, za ním pak ostatní. Jednou za dva roky probíhá v Tarragoně soutěž ve stavbě castells, jíž se účastní všichni, kdo v této tradiční disciplíně něco znamenají.

Nejlepším týmem se už počtvrté za sebou stali Castellers de Vilafranca. Za svůj největší úspěch považují věž o deseti patrech. Každý, kdo někdy viděl během své dovolené v Katalánsku castells na vlastní oči, bude bezpochyby souhlasit s tím, že jde o fascinující představení. Je možné se na něj podívat i prostřednictvím některé z multimediálních prezentací www.castellersdevilafranca.com.