Školní atlas s Islámským státem i největší stará mapa Čech. Děčín ukazuje rozmanitosti kartografie

Někdo sbírá známky, jiný pivní tácky, Jaroslava Nouzu baví mapy. Věnuje se jim už víc než patnáct let. Svou soukromou sbírku teď ukazuje v Oblastním muzeu v Děčíně. Jeho vyprávění o vývoji kartografie dělá z nenápadné regionální výstavy poutavou přehlídku zajímavostí, kuriozit i úsměvných faktů.

„Výstava se věnuje rozmanitosti kartografie, ať jsou to mapy nebo globusy, ale i různé pomůcky, které geodeti používali na to, aby převedli kouli na plochu,“ vysvětluje Jaroslav Nouza, který v muzeu působí zároveň jako průvodce.

Sběratel s námi prochází jednu vitrínu za druhou a popisuje, co kde vidíme a čeho si zvlášť všímat. Každá mapa skrývá nějaký příběh. Třeba kopie Klaudyánovy mapy z roku 1518. „Je kuriozní v tom, že je zpracována vzhůru nohama, sever je dole, jih je nahoře,“ vysvětluje. Proč?

„V té době bylo k určování polohy potřeba zjišťovat i čas, ten se zjišťoval převážně slunečními hodinami. Kdyby měl mapu orientovanou tak, jak jsme zvyklí, tak by si stínil, když na ni koukal, proto ji nakreslil obráceně,“ objasňuje.

Pohybovali se podle ní především poutníci směřující do církevních poutních míst. „Je to svým způsobem i první tematická mapa v českých zemích jako taková, protože rozlišuje katolická a kališnická města, a to pomocí zkřížených klíčů a kalichů,“ dodává Nouza. To aby se poutník mohl vyhnout městu nesympatizujícímu s jeho vírou.

Kousek od ní leží ukázka mapy od Klaudia Ptolemaia z 1. stol. n. l. Byla však velmi nepřesná, protože autor místa střední Evropy nikdy nenavštívil, mapu kreslil jen na základě vyprávění. „Už na této staré mapě jsou ale vyznačené sudetské hory, poprvé se tak s pojmem Sudety setkáváme už v tom prvním století našeho letopočtu,“ zdůrazňuje Nouza.

O kus dál leží atlas dějin Československa z dob před sametovou revolucí. Uvádí, že „Československo bylo osvobozeno Rudou armádou, ale západní Čechy s Plzní byly obsazeny americkou třetí armádou, nikoli osvobozeny,“ poukazuje průvodce na hru se slovíčky.

Další mapy ve dvou atlasech jsou na pohled shodné. „Nalevo je československý atlas vydaný v češtině, kde je i český autor uvedený. Napravo je taky československý atlas, ale vydaný v němčině. Tam už Němci toho českého autora neuvedli,“ směje se Nouza.

Má tu i moderní školní atlasy. „Ten poslední z loňského dubna byl vydaný jako školní pomůcka pro uprchlíky z Ukrajiny, aby se ukrajinské děti mohli učit zeměpis i u nás. Jedna stránka je vždycky česky, druhá ukrajinsky.“

Atlas z roku 2014 zase vyšel s několika velmi překvapivými detaily. „Zobrazuje hranici mezi Krymem a Ukrajinou, a stejně tak zobrazuje i Islámský stát, který vlastně nikdy nikdo neuznal. Můžu vás ale ujistit, že se až tak nestalo, protože ministerstvo školství odebralo tomuto atlasu školní doložku, takže ve školách se s ním určitě nesetkáte. Ale jako kuriozita se dá ještě sehnat.“

Nejcennější kousek na výstavu dodalo přímo muzeum ze svých sbírek – originál Müllerovy mapy z roku 1720. Jde o poslední dílo norimberského kartografa a vojenského inženýra Jana Kryštofa Müllera (1673–1721), který ve službách císaře Karla VI. mapoval rakouskouherskou monarchii. Práce na mapě Čech ho údajně tak vyčerpaly, že rok po dokončení zemřel.

Originálních výtisků se zachovalo více, ve sbírce ho má například Národní technické muzeu v Praze.

Na výstavě tuto mapu rozhodně nepřehlédnete, nejde totiž o žádný drobný exponát. „Tabule“ je složená z 25 listů o celkovém rozměru zhruba 3 metry x 2,5 metru. Náleží k ní i další dva listy s rejstříkem. Práce na ní zabraly dlouhých osm let, mapování začalo v roce 1712.

„Celá mapa byla nejprve zpracovaná ručně, po jednotlivých krajích. Poté, co ji měl komplet hotovou, ji překontrolovali hejtmani jednotlivých krajů, měli na to dva roky. Teprve pak ji dostal do rukou rytec a ten pracoval další dva roky. Rytina je velmi náročná věc, protože musíte rýt zrcadlově do desky,“ vysvětluje průvodce časově náročný vznik díla.

Všechna zaznamenaná místa podle Nouzy německý kartograf osobně navštívil. Při práci používal na svou dobu moderní prostředky. „Místa objížděl v kočáře, kde pomocí kola, jehož obvod byl znám, a počítadla zjišťoval jednotlivé délky a pomocí kompasu zjišťoval úhlové vzdálenosti,“ popisuje tehdejší způsob mapování.

„Co bylo nejpozoruhodnější, on popsal do té doby největší počet míst v českých zemích jako takových, bylo jich téměř 12,5 tisíce. Ať už to byly obce, města, řeky, hrady, zříceniny, kláštery, kostely, myslivny, poustevny a tak dále, to všechno on zachytil!“ A to v měřítku 1:132 000.

Podiebrad, Rokitzan, Prag… Řadou situačních značek rozlišil i to, o jaké druhy měst se jedná. „Když se podíváte třeba na Rokycany, tak vidíte, že město je opevněné, ta pevnost je tam nakreslená. Královská korunka znamenala, že je to město královské, císařské. Trumpetka zase značí, že v tom městě je poštovní úřad,“ popisuje preciznost, s jakou se „velice výkonný kartograf“ Müller práci věnoval.

Jeho pozice však nebyla jednoduchá a vrchnost s ním mnohdy jen nerada spolupracovala. „Obávala se, že mapy bude využito pro zpracování daňových povinností, takže se snažila některé věci utajit.“

Například pětice mlýnů u Hřenska, které pečlivý kartograf zanesl do mapy, po hejtmanské revizi kompletně „zmizela“. I přesto, že za zatajení objektu hrozila podle dřívějšího císařského nařízení pokuta 400 dukátů a vězení na Špilberku.

„Další důvod byl ten, že se vrchnost obávala využití mapy k vojenským tažením. Samozřejmě, aby přes jejich vrchnostenské vlastnictví přecházela armáda, to se jim zdálo značně nevýhodné,“ dodává průvodce.

Kromě praktických účelů ohromovala mapa i působivou uměleckou výzdobou v rozích. Navrhl ji jeden z nejvýznamnější českých malířů vrcholného baroka, Václav Vavřinec Reiner. Zachytil v ní třeba tehdejší typická řemesla, plodiny nebo alegorie českých řek.

Kartografickou výstavu v děčínském muzeu si lze prohlédnout do konce září letošního roku.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Oblastní muzeum v Děčíně