Článek
„Tobě, Slunce, vztyčil dórský lid Rhodu tento bronzový obraz sahající k Olympu, když utišil vlny války a ověnčil své město kořistí po nepříteli.“ Když básník Poseidippos z Pelly psal na přelomu 4. a 3. století př. n. l. tuto ódu na právě vztyčený rhodský kolos, určitě nečekal, že se o něm na tomto největším dodekanském ostrově bude mluvit i za čtyři tisíce let.
„Rhodský kolos, který zobrazoval patrona ostrova, boha Slunce Hélia, stál u vjezdu do přístavu. Stavba trvala více než deset let, ale dlouho nevydržela. Už zhruba 70 let po svém dokončení se při zemětřesení zřítila,“ říká Diana Hladká, která nás provází po hlavním městě ostrova.
Podle legend, které ale mají mnohem pozdější původ, byl rozkročený nad vjezdem do přístavu. Ve skutečnosti to ale nebylo možné, bronzová socha totiž měřila asi 33 metrů a antické lodě měly stěžně vysoké 20 až 35 metrů, takže by se pod ní nevešly.
„V každém případě šlo o nejvyšší sochu starověku a jeden ze sedmi antických divů světa. A v místech, kde byla údajně rozkročená, stojí dnes dva kamenné sloupy a na nich sochy jelena a laně, známé jako Elafos a Elafina,“ dodává průvodkyně CK Blue Style.
Tady se zastavil čas
Jakkoli je dávno zničená socha nejznámější rhodskou atrakcí, daleko zajímavější je zdejší Staré město. Historie křivolakých dlážděných uliček, kamenných domků, paláců i kostelů sahá do 7. století, většina dochovaných památek ale pochází ze 14. století. Tehdy městu vládli rytíři z řádu johanitů, kteří jej nechali obehnat dodnes stojícími masivními dvojitými a občas i trojitými hradbami s hlubokými příkopy, a to vše v délce čtyř kilometrů. Tím z něj vytvořili pevnost, kterou sice o dvě století později získali Turci, ale nikoli proto, že by ji dobyli, ale proto, že se její obránci vzdali výměnou za příslib, že obyvatelé města nebudou nijak trestáni a budou i nadále smět vyznávat křesťanskou víru.
Uvnitř hradeb najdete byzantské, gotické a osmanské stavby, ale už ne barokní či klasicistní. Prostě skutečný středověk, který tu na vás bude dýchat doslova z každého kamene. A ačkoli se dnes už hodně přizpůsobilo turistům, pořád je živým městem se vším všudy – se školami, knihovnou, divadly, islámskými mešitami, pravoslavnými kostely i židovskými synagogami.
Do města vede jedenáct bran, ale pět z nich vzniklo až ve 20. století. Když procházíme jednou z těch zbudovaných johanity, je jasné, proč město nikdo nikdy vojensky neobsadil. D’Amboise Gate není jen „průjezdem hradbou“, ale obrannou pastí, kterou tvoří most přes hluboký příkop, mohutná brána se dvěma opevněnými věžemi a několik metrů dlouhá úzká chodba, v níž člověk musí opakovaně měnit směr a projít dalšími branami a průchody. „Jde o jeden z nejdokonalejších příkladů tzv. zalomeného vstupu ve středověkém pevnostním stavitelství. Cílem je co nejvíce zpomalit postup nepřítele,“ popisuje průvodkyně Diana Hladká.
Jak vznikl Rhodos
Podle řecké mytologie se vládce bohů Zeus po vítězství nad Titány rozhodl rozdělit Zemi mezi olympské bohy. A zatímco jemu samotnému připadlo nebe, Poseidónovi moře, Héře ostrov Samos a Athéně stejnojmenná řecká metropole, na boha Slunce Hélia se nedostalo, protože ve chvíli, kdy se Země dělila, putoval se svým slunečním vozem od východu na západ po obloze a nikdo si na něj nevzpomněl. Proto požádal o území, které se samo vynoří z moře – a tím byl právě ostrov Rhodos, který je dodnes označován za ostrov Slunce.
Tím vůbec nejvýznamnějším místem z celého města je Rytířská ulice, která je považována za nejzachovalejší středověkou ulici v Evropě. Jako jediná je rovná jako pravítko, vydlážděná oblými říčními kameny, dlouhá přibližně 200 metrů, široká kolem šesti metrů a od přístavu mírně stoupá přímo k Paláci velmistrů. Vznikla na začátku 14. století a nezměněnou gotickou podobu si uchovala dodnes.
Paláce, které ji lemují, obývali rytíři řádu. Protože byli různých národností, měl zde každý národ, tedy jazyk, svůj dům neboli auberge. A ačkoli dnes tato reprezentační sídla už mají jiné funkce, pořád je lze rozlišit podle erbů na průčelích.
Samotný Palác velmistrů je impozantní citadela ze 14. století. Její zdi dosahují tloušťky až 12 metrů, chrání ji čtyři mohutné věže a příkop a dovnitř se vstupuje dvojitou branou. V polovině 19. století ji poškodil výbuch uskladněné munice, ve 20. století ji během okupace podle původních plánů obnovili Italové. Dnes slouží jako muzeum starověku a jsou tu k vidění třeba nádherné antické mozaiky.
Lindos – kronika historie
„Bohatství a moc Rhodu vždy pramenila z toho, že leží na průsečíku hlavních námořních cest ve Středomoří,“ říká Richard Maniaček, další ze zdejších průvodců.
Jedním z dokladů tohoto bohatství je městečko Lindos, které vás ohromí už tehdy, když se k němu budete blížit. Spatříte totiž tyrkysové moře, bílé domky a nad tím vším středověkou pevnost, v níž se ukrývá antická akropole (opevněná vyvýšená část starověkého řeckého města – pozn. red.).
Lindos byl námořní velmocí už v 7. a 6. století př. n. l., pak znovu v éře johanitů, kdy se stal centrem obchodu mezi východem a západem, a do třetice v 17. a 18. století. „První éra blahobytu je spojená s Kleobúlem (6. st. př. n. l.), který byl jedním ze sedmi mudrců starověkého Řecka. Ty Řekové považovali za vzory moudrosti a dobré vlády. Jeho nejznámějším výrokem je ,Míra je nejlepší‘, které v češtině známe jako ,Všeho s mírou‘,“ vysvětluje Maniaček.
Právě v Kleobúlově době se městečko stalo centrem kultu bohyně Athény Lindské a došlo k významnému rozšíření zdejší akropole. „Nic z toho by ale nebylo možné bez vody, a právě vodovodní systém v délce přes dva kilometry byl největší Kleobúlův příspěvek k rozvoji Lindosu,“ zdůrazňuje náš průvodce.
V byzantské době přibyl na akropoli křesťanský kostel a ve 14. století zde johanité vybudovali mohutnou pevnost. „Akropole je dnes unikátní místo, vedle sebe tu je antický chrám, byzantský kostel a středověká citadela,“ připomíná Maniaček a vyzdvihuje zdejší stou, tedy krytou sloupovou síň: „Vznikla kolem roku 200 před naším letopočtem. Její výjimečnost tkví v tom, že nestála na rovině, ale na hraně vysokého útesu nad mořem. Měřila asi 87 metrů a tvořilo ji 42 bílých dórských sloupů. Teprve za ní bylo monumentální schodiště a nad ním Athénin chrám. Celé to působilo neuvěřitelně impozantně.“
Bohyni Athéně připlouvali do Lindosu skládat hold mytičtí i historicky doložení hrdinové. Lindská chrámová kronika se zmiňuje například o darech od Herakla, Menelaa či Alexandra Velikého, který Athéně údajně daroval výzbroj ukořistěnou Peršanům.
Než ale vystoupáte na vrchol, čekají vás bělobou zářící domky a uzounké uličky plné obchůdků se suvenýry, taveren či kavárniček, mezi kterými je radost bloudit jen tak bez cíle.
„K nejcennějším světským památkám Lindosu se řadí kapitánské domy, které připomínají třetí období hospodářského rozkvětu, kdy byli Lindosané úspěšnými mořeplavci – obchodníky. A protože byli opravdu bohatí, nechávali si stavět reprezentativní paláce,“ upozorňuje náš průvodce. „Poznáte je podle bohatě zdobených vstupních kamenných portálů a masivních dřevěných dveří. V některých je k vidění i původní interiér. K nejzachovalejším patří ten, v němž je dnes Captain’s House Bar.“
Tu poslední věc, která by vám v Lindosu neměla uniknout, najdete paradoxně pod svýma nohama. Jde o chochlakia, mozaiky z bílých a černých oblázků, které zdobí nejen už zmíněné kapitánské domy, ale i kostely či veřejná prostranství. Nejčastěji zobrazují rostliny, lodě, delfíny či geometrické vzory a žádné dvě nejsou stejné.
Prostě – ať už se v Lindosu zatouláte kamkoli, všude bude na co se dívat. Vyplatí se zamířit i mimo hlavní uličky a vyrazit sem spíše ráno anebo ještě lépe v podvečer. Tou nejbáječnější tečkou za celým dnem totiž bude posezení v některé ze zdejších střešních taveren s výhledem na osvětlenou akropoli.
