Půvabné Pardubice nejsou jen městem perníku

První písemná zmínka o Pardubicích pochází už z roku 1295. „V místech, kde se dnes nachází zámek, byla původně vodní tvrz. Bylo to strategicky výhodné místo, protože bylo ze tří stran obklopeno řekou,“ vysvětluje Miloslava Christová, ředitelka pardubického Turistického informačního centra a naše dnešní průvodkyně.

Okolo roku 1325 město dostal do rukou rod pánů z Pardubic a začalo vzkvétat. „Z tohoto rodu můžeme zmínit například Arnošta z Pardubic, který se stal prvním pražským arcibiskupem. Smil Flaška z Pardubic zase napsal známou alegorickou báseň,“ říká náš doprovod. Myslí tím dílo Nová rada, v němž se zvířata scházejí na sněmu a dávají panovníkovi rady, jak má vládnout.

S pány z Pardubic se pojí také první pověst, kterou se na vycházce dozvídáme.

Týká se erbu tohoto rodu, kde je v červeném štítu zobrazena polovina stříbrného koně. „V roce 1158 pomáhal kníže Vladislav II. císaři Fridrichu I. Barbarossovi dobývat Milán. K tomu se váže pověst, že se do města během obléhání dostal také prapředek rodu pánů z Pardubic Ješek,“ dozvídáme se.

Když se z města během bojů vracel, nesl jeho kůň kořist. Jenže Milánští v tu chvíli spustili bránu a ta přeťala koně v půl. Ješek ovšem dokázal zachránit sebe i válečnou kořist a za odměnu dostal od panovníka do svého erbu právě polovinu koně. Tento symbol mají dnes ve znaku i Pardubice. Prohlédnout si ho můžeme před místní dominantou, Zelenou bránou. Další zajímavosti nás čekají uvnitř.

„Nejdůležitější v historii Pardubic je rok 1491, kdy Pardubice zakoupil Vilém II. z Pernštejna. Ten měl pozemky na Moravě, kde vlastnil hrad Pernštejn, ale čas trávil také v Praze. Hledal místo, které by se nacházelo na půli cesty, aby mohl vše efektivně řídit. A našel jej v Pardubicích,“ říká průvodkyně.

Za Pernštejnů tu také vznikla Zelená brána, stalo se tak po požáru města v roce 1538. „Původně se brána nazývala Pražská. Začalo se jí ovšem přezdívat Zelená, kvůli měděné střeše, která se postupně zbarvila dozelena,“ vysvětluje náš doprovod.

Ve věži si můžeme prohlédnout postavy v životní velikosti, které znázorňují příběhy spojené s Pardubicemi. O polovině koně už jsme mluvili, je tu však také legenda o zubrovi, jenž se zase nacházel v erbu Pernštejnů. „Legenda vypráví o chudém uhlíři Věňavovi, který žil v moravských lesích. Jednoho dne vlezl uhlíři do příbytku zubr, Věňava ho chytil, prostrčil mu lýčí nosem a přivedl ho k panovníkovi. Tam ho jednou ranou sťal," vypráví průvodkyně. „Panovník byl ohromen a za odměnu dal Věňavovi polnosti a do jeho erbu umístil zubra,“ dozvídáme se.

Tyto legendy si tu může poslechnout každý návštěvník, stačí vždy stisknout tlačítko a v expozici se spustí zvukový komentář. „Děti si zde mohou zahrát hru Tajemství Zelené brány, dostanou hrací papír a pátrají ve věži po odpovědích na otázky. Když správně vyplní tajenku, vstoupí poté do temné místnosti a odnesou si drobnost na památku,“ říká náš doprovod. Odměnou pro všechny návštěvníky je pak výhled z vrcholku věže.

Z vrcholu věže vidíme i kostel svatého Bartoloměje. Uvnitř je pochován Vojtěch z Pernštejna, syn zmiňovaného Viléma — k Vojtěchovi se váže další zajímavý příběh. „Byl nejvyšším hofmistrem, takže měl na starosti také soudnictví,“ přibližuje průvodkyně.

Vojtěch rozhodoval také o osudu Kateřiny z Komárova, která týrala své poddané. Soud ji pod jeho předsednictvím odsoudil k trestu smrti hladem. Samotný Vojtěch zemřel ve stejném roce jako Kateřina, psal se letopočet 1534, a to v pouhých 43 letech. „Kolovala tak legenda, že za jeho předčasnou smrt může Kateřina, která jej měla proklít,” dozvídáme se. Scházíme z věže dolů a pokračujeme na historické náměstí, jež nese název Pernštýnské.

Průvodkyně nás upozorňuje na historické domy a jejich okna, která jsou zkrášlena ozdobnými kusy terakoty, tedy pálené hlíny. „Za doby, kdy Pernštejnové vlastnili Pardubice, město dvakrát vyhořelo. Majitelé chtěli, aby bylo co nejrychleji opět reprezentativní, a tak s rekonstrukcí domů pomáhali a ze své cihelny dodávali i tyto ozdobné kusy,“ říká náš doprovod.

Ukazuje nám také výmalbu na zděném oblouku, další zkrášlení města, které má na svědomí rod Pernštejnů. „Tehdy také vzniklo úsloví: Skví se jako Pardubice,“ říká průvodkyně. „Pernštejnové také nechali na několika místech ve městě ztvárnit pověst o zubrovi,“ dozvídáme se. Na svůj původ zkrátka byli náležitě hrdí. Jednoho reliéfu si všímáme přímo zde na náměstí, další nacházíme při vstupu na zámek Pardubice.

Ten nechali v duchu renesance přestavět, jak jinak, Pernštejnové. „V jednom sále najdete na stěně namalovanou i Fortunu volubilis, tedy Štěstěnu vrtkavou,“ zmiňuje průvodkyně. Zvěčnit si ji tu nechal Vojtěch z Pernštejna a je považována za nejstarší akt českého výtvarného umění.

Za Pernštejnů zkrátka město vzkvétalo. „V podzemí se tu nachází Pernštejnská pokladnice. Ta je tak velká, že ji z místnosti nejde vynést. Pravděpodobně sem byla přinesena a místnost vznikla až kolem ní,“ zjišťujeme.

Slavná doba Pardubic skončila roku 1560. Pernštejnové se dostali do dluhů a museli město prodat budoucímu císaři Maxmiliánu II. Habsburskému. „Další rozvoj Pardubic nastal až s příchodem železnice v polovině 19. století,“ pokračuje průvodkyně. „Ve městě tehdy sídlily i vojenské posádky, a aby se velitelé, často z řad šlechty, zabavili, pořádali parforsní hony,“ dozvídáme se. Při takovém honu zvěř pronásledují psi a jezdci na koních — cílem je kořist uštvat.

„Pardubické hony byly vyhlášené, přijel sem na ně i císař František Josef I. s císařovnou Sissi,“ přibližuje náš doprovod. „V návaznosti na hony pak vznikly i dostihy, tedy Velká pardubická. Poprvé se konala už v roce 1874,“ doplňuje průvodkyně.

Díky zmíněné železnici si Pardubice oblíbili i průmyslníci, začátkem 20. století se tu samozřejmě ve velkém vyráběl i perník, jenž si s městem spojujeme dodnes. Méně šťastné chvíle prožívaly Pardubice za první světové války.

„Kde se dnes nachází sídliště Dukla, tam byla na začátku války postavena válečná nemocnice. Vlak sjel z pardubického nádraží na vlečku a přijel přímo k nemocnici,“ říká náš doprovod.

„Bylo to takové město ve městě, šlo o největší vojenskou nemocnici tohoto typu v Evropě. Měla vlastní kuchyni, hasičský sbor i spalovací pec. Jako ošetřovatelka tu působila i Alice Masaryková, dcera prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka,“ dozvídáme se.

Po válce se této nemocnici říkalo podle jednoho z oddělení Karanténa, do dnešní doby se však dřevěné budovy nedochovaly. V příštím roce by nicméně měla vzniknout stezka, která zájemce provede místy bývalé nemocnice a ukáže jim, kde jednotlivé budovy stávaly.

Na závěr naší vycházky si ještě procházíme třídu Míru a zastavujeme se u bronzové sochy, která zde stojí teprve pátým rokem. Ztvárňuje místního rodáka Jana Kašpara, jenž se v roce 1911 proslavil dálkovým letem z Pardubic do Velké Chuchle. Pomník stojí v místech, kde býval hotel Veselka, patřící Janovu otci.

Dozvídáme se, že za druhé světové války zde byl zaměstnán jako číšník Josef Valčík, jeden z výsadkářů skupiny Silver A — nad Československo přiletěl z Velké Británie v prosinci roku 1941 a po svém výsadku působil v odboji právě i zde v Pardubicích.

„V našem informačním centru nabízíme i další prohlídkové trasy Pardubic. Vedle historické, kterou jsme si dnes prošli, je to také cesta věnovaná slavným rodákům nebo právě operaci Silver A,“ říká Miloslava Christová na závěr. Na ty už nám dnes bohužel nezbyl čas, tak třeba zase příště.