Procházka Luhačovicemi: Prameny léčí tělo, nádherná architektura duši

Ladislava Horňáková se v Luhačovicích v roce 1963 narodila, její rod je tu doložen již v sedmnáctém století. „Mí předci byli nájemci na Jestřabském mlýně, který v roce 1902 nahradila stavba Vodoléčebného ústavu architekta Dušana Samuela Jurkoviče. Ještě moje babička se mnou chodila na návštěvy do mlynářských rodin. Původně jsem studovala etnografii, ale pak mě začala bavit architektura, její historie a příběhy jejích osobností.

Začínala jsem Dušanem Jurkovičem, který Luhačovicím vtiskl nezaměnitelnou podobu. Jeho lázeňské domy a vily navržené v duchu lidové secese jsou plné barev a křehkých detailů zachycených do dřeva,“ říká historička.

„V nejednom z těchto skvostů se zachoval i původní interiér nebo vybavení staré více než sto let. V některých jeho stavbách – například v Jurkovičově domě, ve vile Valaška nebo Chaloupka – se dokonce můžete ubytovat,“ pokračuje Ladislava Horňáková.

Jeho odkazu se věnuje již od osmdesátých let minulého století, kdy mu uspořádala první výstavu. Svérázného architekta do Luhačovic přivedl balneolog František Veselý, jenž se na počátku dvacátého století rozhodl zachránit zaostalé lázně, prosadil vznik akciové společnosti, která je odkoupila od hraběte Otto Serényiho a začala s výstavbou nových objektů.

Jurkovičovu životu a dílu se bude věnovat nové muzeum, s nímž se počítá v bývalém objektu Říčních a slunečních lázní, který ostatně také projektoval. Bude tam mít expozici spolu se skladatelem Leošem Janáčkem, jenž býval v Luhačovicích pravidelným hostem od roku 1903 až do své smrti o čtvrtstoletí později.

Poznal se tu také se svou poslední múzou Kamilou Stösslovou. Léta byly Říční lázně zarostlé travou a pustly, nyní však restaurátoři pracují na tom, aby vypadaly jako v době svého vzniku v roce 1902. Oblíbený bazén s dřevěnými lehátky a kabinkami s bílými plachtovými závěsy, kde se koupal i sám Janáček, se sem už ale nevrátí.

Jurkovič nasadil skutečně vysokou laťku, a tak není divu, že se v Luhačovicích předháněli i další architekti. Ladislava Horňáková upozorňuje na to, že v místech dnešní Velké a Malé kolonády s cukrárnou, vyšetřovacím ústavem a halou Vincentky, které byly dokončeny až v roce 1950 podle projektu Oskara Pořísky, to ještě začátkem třicátých let vypadalo docela jinak.

„Sice už tady nestál kravín a nepásly se krávy jako na začátku minulého století, ale tekl tu potok, přes něj vedla lávka, stála tu stará dřevěná kolonáda a Jurkovičova mlékárna. V roce 1926 ji nahradila funkcionalistická stavba Guthovy mlékárny v podobě polootevřeného pavilonu od architekta Miloslava Kopřivy, v níž je dnes Divadelní restaurace.

Lékaři tehdy doporučovali kombinovat léčivé prameny s popíjením mléka, a tak tu paní Guthová vedla dietní jídelnu a prodávala čerstvé mléko, které se míchalo s léčivou vodou a podávalo jako pitná kúra,“ vysvětluje naše průvodkyně.

Zásadním zásahem do moderní podoby Lázeňského náměstí se stala výstavba Společenského domu podle návrhu architekta Františka Roitha ve stylu klasicizujícího modernismu s prvky secese. Byl otevřen v červnu 1935 a od té doby je považován za společenské a kulturní centrum Luhačovic. Také se u něj často fotili slavní návštěvníci a mnozí v něm vystupovali se svým koncertním či jiným uměleckým programem.

V interiéru je dodnes zachována část původního nábytku, originálních svítidel i výzdoby z kvalitních materiálů. Je tu taneční parket, čítárna, prostor, kde pánové hráli šachy… Velká kuchyně vždy zajišťovala stravování i pro hosty okolních penzionů.

Poněkud smutnou minulost má Palace hotel Drtílek, který byl slavnostně otevřen v roce 1928 a na svou dobu byl velmi luxusně vybavený včetně vlastní elektrárny, strojovny, krejčovského salonu, kadeřnictví, taneční i řidičské školy. Monumentální stavbu projektoval Eugen Bárta a vnitřní úpravu haly, společenských místností a nábytku navrhl František Vaněk.

Hotel měl kapacitu tři sta lůžek a v jeho restauraci se mohlo podávat až tisíc jídel denně. Hoteliér Antonín Drtílek, který začínal v Luhačovicích v roce 1910 jako obchodní příručí v lahůdkářství, si tento podnik vysnil a celkovou investici pokryl nejen hypotékou, ale i s pomocí svých dvou bratrů, kteří podnikali v cizině.

Do hotelového Dancing baru zval umělce z Prahy, Berlína i Hollywoodu. Své síly však přecenil, neunesl tíhu všech starostí a dopady začínající hospodářské krize a v roce 1930 v pouhých čtyřiceti letech spáchal sebevraždu. V roce 1933 šel Drtílkův hotel do dražby a koupila ho bratislavská společnost Industria a později Moravská banka. Nadále ale přitahoval svou výjimečností, a to až do svého zestátnění v roce 1948. Od roku 1951 sloužil jako lázeňská léčebna a dnes je největším lázeňským hotelem ve městě.

Pouhý kilometr od Palace hotelu se nachází pětice architektonicky zcela odlišných staveb v elegantní Bílé čtvrti. Dostala název podle bílé barvy vápenných omítek moderních vil, navržených brněnským architektem Bohuslavem Fuchsem.

Když mu byla městem nabídnuta spolupráce, přišel s projektem rekreační oblasti, jejímž centrem měla být městská plovárna, obkroužená několika rodinnými penziony umístěnými ve svažitém terénu v blízkosti podloží jednoho z nejstarších minerálních pramenů Aloisky. Fuchsovy čistě funkcionalistické vily Avion, Viola, Kras, Iva a Radun vznikly i díky nadšení několika investorů, pocházejících překvapivě ze střední, nepříliš majetné vrstvy.

Jedním z nich byl i řídící učitel Josef Martiník, který se jednoho dne rozhodl usadit se svou ženou Marií v Luhačovicích, kde bylo vhodné klima pro manželčiny churavějící průdušky. A když se dozvěděl o možnosti koupě pozemku v chystané Bílé čtvrti, neváhal prodat zděděné polnosti, vzít si půjčku a pořídit rodinný penzion.

Sám se s rodinou zabydlel v nejskromnějším správcovském bytě a zbytek pokojů pronajímali. Penzion pojmenovali Radun podle svého syna Radka, kterému říkali Radunek. Jeho stavba byla dokončena v roce 1928 a dodnes patří k vrcholným a mezinárodně uznávaným Fuchsovým dílům.

Za války se do Radunu nastěhovala německá mládež Hitlerjugend a pan Martiník byl pro svou odbojovou činnost uvězněn. Po únoru 1948 byl penzion znárodněn a sloužil jako dětská léčebna. Martiníkovi se museli vystěhovat a nějaký čas bydleli ve vile Vlasta, kde byla škola pro děti, které se v Luhačovicích léčily. Josef Martiník tam i učil. Když se jejich dcera Věra provdala do Vizovic, odešli za ní.

Zdevastovaný objekt koupil v roce 2009 Marek Nesázal s manželkou. „Měli jsme to štěstí, že jsme se během rekonstrukce penzionu seznámili s dcerou původních majitelů a mohli se jí na spoustu věcí vyptat. Díky tomu jsme se snažili všechny úpravy provádět co nejvěrněji,“ říká současný majitel Radunu.

Dozvěděli se nejen, jak vypadaly interiéry, ale také, jak se pan Martiník choval ke svým hostům. „On jim do jisté míry organizoval i program. Pod jeho vedením se začínalo ranní rozcvičkou na společenské terase, podnikal s nimi poznávací výlety, po večerech hrál na klavír a zpíval, ale vedl také pěvecký sbor, maloval obrazy a zapojoval se do dění ve městě i v lázeňství. Společně se svou ženou a rozvětveným příbuzenstvem tvořili tým rodinné firmy. Ta sem přitahovala opakovaně na dovolenou významné osobnosti tehdejší doby: umělce, vysokoškolské profesory, továrníky, ředitele bank, politiky,“ říká Marek Nesázal.

„Paní Martiníková výborně vařila a také se stačila s některými hosty spřátelit. Nejznámější přítelkyní se stala Ljuba Hermanová, která do Radunu přijížděla opakovaně s Natašou Gollovou. Mladým filmovým hvězdám jistě vyhovovalo, že tu mohly bydlet inkognito, mohly si jít třeba v noci zaplavat do bazénu na plovárně, která s penzionem sousedila a byla propojená brankou, nebo se pobavit v hotelu Palace Drtílek,“ dodal Nesázal, který se snaží co nejvíc navázat na prvorepublikovou kulturu nejen přístupem k hostům, ale i zážitkovou gastronomií ve svém restaurantu Republika.