Přivstaňte si. Soutěska Rio Sallagoni nabízí dechberoucí kaňon a není daleko

Do Arca jsme dorazili dodávkou z Česka až po půlnoci. Přespali jsme na parkovišti a krátce po sedmé už jsme ze zatím prázdného parkoviště vyráželi za naším dnešním cílem, soutěskou říčky Rio Sallagoni. Slunce už začínalo nabírat sílu a předpověď slibovala den s teplotami vysoko přes třicet stupňů. O to větší překvapení nás čekalo o pár stovek metrů dál, kde se nenápadná stezka zanořila mezi vysoké skalní stěny soutěsky Rio Sallagoni.

Nasadili jsme si sedáky, helmy, ferratové sety připnuli k ocelovému lanu a vydali se do útrob soutěsky. Via ferrata neboli zajištěná cesta je turistická trasa vybavená ocelovým lanem, ke kterému se návštěvníci připínají ferratovým setem. Na trase mohou pomáhat také kovové stupy, kramle, žebříky nebo mosty. Právě díky tomuto vybavení se můžeme dostat i do míst, kam by běžná turistická stezka nevedla. Už po prvních metrech bylo jasné, že tady nepůjde ani tak o sportovní výkon jako o jedinečný zážitek z místa, kam by se bez jištění většina lidí nikdy nedostala.

Během několika minut se změnilo úplně všechno. Jako bychom najednou přišli do úplně jiného světa. Horký vzduch vystřídal příjemný chlad, místo cikád jsme poslouchali šumění říčky a rozpálenou krajinu nahradily vlhké skály porostlé zelení. Přestože se ferrata Rio Sallagoni řadí mezi lehčí zajištěné cesty a zvládnou ji i méně zkušení návštěvníci, největším lákadlem tu není samotné lezení, ale možnost projít dechberoucí soutěskou.

Říčka Rio Sallagoni si během tisíců let trpělivě razila cestu vápencovým masivem a vytvořila kaňon, který bere dech svou rozmanitostí. Chvíli jsme postupovali přímo v jejím korytě, o pár desítek metrů dál už ferrata vedla po ocelových kramlích několik metrů nad hladinou. Nad námi se tyčily hladce vymleté skalní stěny, pod námi zurčela průzračná voda a každá další zatáčka odhalovala nový pohled na dílo, které dokázala vytvořit jen trpělivost přírody.

Místy se soutěska natolik zužovala, že jsme se při rozpažení dotkli obou skalních stěn zároveň. Jinde se naopak otevřela do širších prostor, kde se mezi vlhkými skalami dařilo bujné zeleni. Chlad, stín a šumění vody vytvářely úplně jiné mikroklima než v rozpálené krajině, kterou jsme před chvílí opustili. Jen těžko se věří, že oba světy od sebe dělí jen několik minut chůze.

Dvakrát jsme překonali říčku po visutých mostech, které patří k nejfotogeničtějším místům celé trasy. Nejsou nijak dlouhé ani závratně vysoké, přesto člověka na okamžik přimějí zastavit. Ne kvůli obavám, ale proto, že právě z nich se otevírá jeden z nejhezčích pohledů na úzkou soutěsku sevřenou vysokými skalami.

Právě u visutého mostu jsme potkali staršího Itala Waltera, jednoho ze dvou lidí, na které jsme za celou dobu průchodu soutěskou natrefili. Požádal nás, jestli bychom ho nevyfotili, a na oplátku pořídil několik snímků i on nám. Krátké setkání s člověkem, kterého už pravděpodobně nikdy neuvidíme, ale stačí pár úsměvů a prohozených vět a setkání se stane jednou z drobností, které si z výletu odvezeme.

Díky brzkému nástupu na ferratu na nás nečekalo žádné čekání u ocelového lana, žádné skupiny lidí před námi či ve frontě za námi a především žádný hluk. Jen šumění říčky, kapky vody stékající po skalách, zpěv ptáků a občasné vrzání karabin, když jsme se přepínali z jednoho úseku jištění na druhý. Člověk si to ráno mohl ferratu opravdu vychutnat.

Po zhruba hodině a půl jsme došli na konec soutěsky. Vysoké skalní stěny se rozevřely, přibylo světla a chladný vzduch vystřídalo znovu letní teplo. Měli jsme pocit, jako bychom právě vyšli z úplně jiného světa. Zatímco ještě před chvílí jsme se pohybovali v úzké soutěsce uprostřed vlhkých skal a svěží zeleně, najednou jsme stáli v otevřené krajině mezi vinicemi pod hradem Drena.

O několik minut později jsme už seděli v kempu pod hradem a před sebou měli pořádně vychlazené čepované pivo. I s cestou k nástupu, zastávkou na pivo a návratem k autu jsme byli pryč ještě před obědem. Zbytek dne jsme tak mohli strávit koupáním v Lago di Garda.

Když jsme se po osvěžujícím pivu vydali zpátky k autu, čekalo nás překvapení, které jsme opravdu nečekali. Parkoviště, na kterém jsme před osmou hodinou ráno téměř nikoho neviděli, bylo najednou nacpané k prasknutí. Auta a minibusy stály všude, kde se dalo zaparkovat, a mezi nimi se pohybovaly menší i větší organizované skupiny turistů. Na parkovišti vládl opravdu čilý ruch.

Nevěřili jsme vlastním očím. V soutěsce jsme za celé dopoledne potkali jen dva lidi, a ještě jsme si pochvalovali, jak příjemný klid v soutěsce panuje. Přitom se teď zdálo, že se k jejímu vstupu valí další a další zástupy lidí. Teprve v tu chvíli nám došlo, jak velkou roli při návštěvě Rio Sallagoni hraje čas. Náš zážitek ze soutěsky by byl úplně jiný, kdybychom nevyrazili brzo. Lidé mířící k soutěsce tam nyní musejí čekat ve frontách a musí tam být velký hluk a úplně jiná atmosféra, než jakou jsme v soutěsce zažili ráno my.

Pokud si tedy chcete Rio Sallagoni užít v klidu, vyrazte brzy ráno. Nejenže budete mít větší šanci projít soutěsku bez čekání a davů, ale v horkých letních dnech si užijete i její největší přírodní bonus – příjemný chlad ve stínu skal. Stačí si přivstat.