Při cestě po jihočeských rybnících narazíte na ptáky jako od Hitchcocka

Při refrénu dávného hitu „to moře zpívá pod křídly kormoránů“ jsem si představovala ladné poetické ptáky, něco jako velký racek či albatros. Vydejme se za černou realitou po jinak pohodových cestách kolem jihočeských rybníků.

Na cestu se vydáme od Stříbřeckého mostu (stanice autobusu), známého díky oblíbenému místu Emy Destinové (pár set metrů odsud je pomníček, který stojí za podívanou, ale jako odbočka). Naše cesta vede po červené turistické značce směr Třeboň, kratičký úsek po silnici, odkud odbočí doleva kolem Travničného rybníku a dále podél lesa i lesem k odpočívadlu, kde přejdeme pidisilničku a po pár krocích se vnoříme do chráněné krajinné oblasti.

Cyklisté tudy nesmí jezdit podle zákazové tabulky, ale zvláště o prázdninách mnozí neumějí číst. Mimo prázdniny a víkendy je celá trasa nádherně liduprázdná. Cesta, před rozježděním uzoučká pěšinka, se vine převážně mladým lesem s podrostem borůvčí a vřesu; bahnitá místa pomáhají překonat povalové můstky.

Ten poslední, už ve vzrostlém lese přes širší stoku, je v dost dezolátním stavu, ale po levé straně se zatím dá přejít dost bezpečně. Pár metrákových osob bych mu určitě nesvěřila. Pak už máme Ženicha nadosah.

Ocitáme se na kraji rovné, více než kilometrové hráze, lemované často staletými duby. Velký rybník obdélníkového půdorysu je ze tří stran obklopen lesy, jen ta „naše” hráz sousedí přes stoku s dalším velkým rybníkem — Novým vdovcem. Ale ten je vidět přes porost jen zčásti. Ženich se koupe v zeleni, jeho plocha je rozčleněna ostrůvky, ve vodě se zrcadlí větve a nebe, na hrázi bývají hřiby, prostě idylka. Až do poloviny hráze.

Když minete první krásně zalesněný ostrůvek, vynoří se další, který vypadá úplně jinak. Místo zeleně zlověstná šeď, mnohé stromy jsou skoro holé. Tedy, pokud jde o listí. Jinak jsou ověšené jako tristní vánoční stromky velkými černými kormorány, kteří s krákáním poletují a zase usedají. Je to celá kolonie kormoránů, donedávna zvláště chráněných ptáků, protože jich je údajně málo. No, jak kde.

Tady jich je nepochybně až moc. Drží se „svého“ ostrova a „svých“ ryb. Jejich trus, guáno, je sice kvalitní hnojivo, ale v té koncentraci přináší stromům zhoubu. Nejen stromům. Kormoráni nic jiného než ryby nekonzumují. Jeden každý jich spořádá půl kila denně. Není divu, že se jim na jihočeských rybnících líbí — a že se kormoráni nelíbí rybářům. Při pohledu na ostrov kormoránů člověka zamrazí a vzpomene na Hitchcocka a jeho Ptáky, respektive na autorku předlohy Daphne du Maurier.

Pryč z toho chmurného pohledu — vždyť o kus dál je zase pohoda, ostrov se svěží zelení, připlouvají k němu potápky a párek labutí. Vysoko na nebi zakrouží bílý racek. Těch labutí je ale mnohonásobně víc. Kdysi tu byly divoké kačeny. Dnes aby je pohledal — ještě tak pár naproti na Novém vdovci. Kam dál Hráz Ženicha ústí do malé silničky.

Kdo pospíchá nebo nechal auto u Stříbřeckého mostu, může po ní zabočit doprava kolem rybníka Nový vdovec k Vitmanovu a tam se dát doprava po sice rušnější ale jinak krásné silnici něco přes kilometr zpět ke Stříbřeckému mostu.

Cestou „ulovíte“ pohledy na další rybníky, i s volavkami a kormorány, ale těch je tam zatím málo, takže tam se horor nekoná. Máte-li naopak čas a chuť, pokračujte po červené na opačnou stranu a užijete si rezervaci Stará řeka. Dojdete přes Holičky širokou lesní cestou až do Třeboně. Celkem je to kolem 10 kilometrů. Pozor, na cestu se musíte vybavit — na celé popsané vycházce nepotkáte jediné občerstvení, zato hejna komárů. Oceníte také dalekohled.