Poznejte Luhačovice na trase ptačích krmítek a budek

I když umělecky pojatá díla nechal Luhačovický okrašlovací spolek Calma poprvé instalovat už v roce 2013, procházku je možné absolvovat opakovaně, protože skladba artefaktů se každou sezonu trochu proměňuje.

„Před jarním hnízděním obcházíme město a sčítáme ztráty. Díváme se, co je třeba dát do pořádku, vyčistit nebo co se přes zimu rozpadlo, a rozmisťujeme nové budky,“ říká jedna z tváří spolku, etnografka Muzea luhačovického Zálesí Blanka Petráková.

Zatímco na prvním ročníku se do značné míry podíleli známí výtvarníci či architekti, v posledních letech galerii pod širým nebem doplňují hlavně studenti uměleckých a odborných škol z Luhačovic a okolí. Spontánně se však přidává i veřejnost, což Blanku Petrákovou, jakmile si nového „exponátu“ všimne, vždycky příjemně překvapí.

„Před spuštěním projektu jsme se radili s ochránci přírody, kteří tvrdili, že ptáci rádi využijí každý otvor, a ukazuje se, že měli pravdu.“

V Luhačovicích jde zejména o sýkorky a další drobné pěvce, ale za léta vznikly i budky pro malé druhy sov, a dokonce i plovoucí objekty pro kachny. Možnost přikrmovat a pozorovat ptáky vítají lázeňští hosté, kteří si tak zpestřují procházky. Budky a krmítka jsou vyrobeny ze dřeva, keramiky, porcelánu, proutí a dalších materiálů.

V rámci jednorázové akce vytvořili školáci ze speciální směsi drceného papíru, vody a lepidla pestrobarevná kulovitá hnízda pro moudivláčka lužního, která visela na stromě na Lázeňském náměstí.

Na začátku trasy u pramene Aloiska až do loňského podzimu bylo k vidění krmítko ze dřeva, kůry a samorostů od Františka Skály, které se podělo neznámo kam. Řada artefaktů na okruhu také padla za oběť dřevorubcům. Jeden z těch, který zdobil dnes už posekanou jedli douglasku nad pramenem Ottovka, se podařilo zachránit.

„Budka se rozbila na několik kusů, ale kamarád architekt ji opravil. Truhlář na její výrobu použil intarzii z barevných dřev a na spodní straně zobrazil výjev stvoření světa ze Sixtinské kaple,“ říká etnografka.

Dílo dnes najdete na stromě poblíž Aloisky na křižovatce značených lázeňských tras. Plácek, kde stezka budek a krmítek začíná, spolek Calma pojmenoval Ptačí náměstí. Je odtud výhled na takzvanou Bílou čtvrť se souborem funkcionalistických vil (dnes penziony Radun, Viola, Avion a Iva) od světoznámého architekta a urbanisty Bohuslava Fuchse. Jen několik metrů od rozcestníku se nachází zmiňovaný pramen, který patří k nejstarším ve městě a společně s Vincentkou je přístupný i v zimním období.

Desítky krmítek a budek objevíte po cestě alejí vedoucí Lázeňským parkem, který je součástí CHKO Bílé Karpaty, do centra města. Za necelý kilometr dojdete k novoklasicistnímu Lázeňskému divadlu a Inhalatoriu, které stojí o pár desítek metrů dál. V době výstavby (rok 1923) šlo o jedno z nejmodernějších zařízení svého druhu v Evropě. Klasicistní stavba s elegantním vstupem zahrnuje prostory pro bahenní léčbu, inhalování, kloktání, elektroléčbu, podtlakovou komoru a venkovní terasy.

Opodál, už na Lázeňském náměstí, narazíte na Jurkovičův dům z roku 1902. Slavný slovenský architekt, který na secesních stavbách uplatňoval lidové prvky, v Luhačovicích vytvořil devět nových objektů a pět dalších přestavěl. Dům, který od roku 1948 nese jeho jméno, je jedním z nich. Původní budovu propojil s přiléhajícími minerálními lázněmi a objekt zvýšil o hrázděné patro.

Na můstku přes říčku Šťávnici nepřehlédnete krmítko v Jurkovičově stylu, jehož autorem je výtvarník František Petrák, zakladatel „ptačí“ stezky. Práci pojal jako poctu tomuto architektovi, kterého velmi obdivuje. Z legrace tvrdí, že luhačovické sýkorky jsou na tom určitě podobně, protože krmítko neustále plné semínek hojně využívají.

Po pravé straně náměstí spatříte Malou a Velkou kolonádu, areál funkcionalistických objektů z přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století zahrnující obchody, kavárnu či haly pramenů Vincentka a Amandka. Prvně jmenovaný je největším bohatstvím Luhačovic. V prostorách, které byly před pár lety rekonstruovány, můžete pramen se zbytky třetihorní mořské soli ochutnat ve studeném i teplém provedení a na panelech na ochozu se seznámit s historií tamního lázeňství a architekturou.

První písemná zmínka o léčebných účincích luhačovické „slané vody“ se objevila v roce 1669, kdy také došlo k úpravě hlavního pramene, dnešní Vincentky. Poté, co o více než sto let později byla voda chemicky analyzována, bylo jen otázkou času, kdy v Luhačovicích vzniknou oficiální lázně.

Došlo k tomu v roce 1790, kdy hrabě Vincenc Serényi nechal kolem pramene, který nese jeho jméno, postavit koupelny s vanami, hostinec a další budovy. Vincentka působí blahodárně především na dýchací a trávicí ústrojí, ale její využití je mnohem širší.

Naproti přes náměstí stojí funkcionalistický Společenský dům navržený Františkem Roithem, otevřený v červnu 1934. Když podél říčky půjdeme dál z centra směrem na Jestřabí horu, mineme po pravé straně Jurkovičův Hudební pavilon, který dnes slouží jako zahradní altán. Když se v něm ještě hrálo, vytvářela stříška trychtýřovitého tvaru výtečnou akustiku. Na druhém břehu je k vidění hned několik dalších Jurkovičových počinů – vila Jestřabí, Vodoléčebný ústav, Sluneční lázně a vily Valaška a Vlastimila, kde často pobýval Leoš Janáček.

Pod Jestřabí horou se otočíme a zamíříme zpátky přes centrum, abychom u pramene Aloisky okruh zakončili. Část cesty vede parkem plným krmítek a budek. Najdete tu ale také například dům Bedřicha Smetany od architekta Emila Králíka, který byl postaven v roce 1909 jako luxusní třípodlažní hotel ve stylu geometrické secese a může se pochlubit bohatě zdobeným interiérem. Před budovou stojí Bruselská fontána s postavami koupajících se najád, která původně vznikla pro světovou výstavu EXPO 1958.

Když znovu přejdeme Lázeňské náměstí, dostaneme se ke dvěma objektům navrženým Václavem Pirchanem – jde o vilu Pod lipami a Alpskou růži, jejíž název napovídá, v jakém stylu je postavena. U nich se nacházejí tenisové kurty a Tenisový pavilon od architekta Josefa Skřivánka, který se inspiroval Dušanem Jurkovičem. Jeho dílem je i zmíněné Inhalatorium či klasicistní pavilon Ottovky, který se v roce 1929 stal na dlouhou dobu symbolem luhačovických lázní. I kolem něj prochází „naše“ stezka.

U kostela svaté Rodiny z konce minulého tisíciletí se od říčky Šťávnice odkloníme a zamíříme do Lázeňského parku, kde jsme procházku zahájili. Stejně jako už několikrát předtím budeme na trase kopírovat některou z mnoha značených turistických cest. Některé z nich mají jen několik málo kilometrů, jiné vás zavedou až na hřebeny okolních kopců, po kterých lze město na pomezí CHKO Bílé Karpaty obejít téměř kolem dokola.