Polární trek ve Finsku? Divočina vám nedá absolutně nic zadarmo

„V zimě je cesta hodně náročná. Drsné počasí, které se v horách často mění z minuty na minutu, vás může v kombinaci s nedostatkem denního světla přivést do potíží. Teplota v tomto období klesá i k minus čtyřiceti stupňům Celsia a silný vítr ve vyšších polohách pak chlad ještě zhoršuje. Neobvyklá není ani rychle se tvořící mlha či sněhová bouře,“ píše se na serveru nationalparks.fi.

Toto varování je určeno pro ty, kteří se na trek chtějí vydat mimo sezonu, kdy žádná ze stezek není udržovaná a většina z nich je zasypaná sněhem. Pro tuto variantu člověk pochopitelně potřebuje vhodné vybavení — sněžnice či altai lyže (obdoba skialpů), které mu umožní snadnější pohyb ve sněhu — a alespoň základní zkušenosti s divočinou za polárním kruhem.

Byl konec ledna letošního roku a já cítil, že čtyřdenní výprava na vlastní pěst do divočiny je přesně to, co potřebuju. Utéct na čas z kolotoče každodenního shonu a všedních starostí podpořených těmi spojenými s koronavirovou pandemií se mi zkrátka jevilo jako skvělý nápad.

Do Hetty, kde moje dobrodružná cesta začíná, mě veze italský kolega Francesco. Oba přes zimu pracujeme v asi dvě hodiny vzdálené oblasti Ylläs jako arktičtí průvodci. Na místě se ubytovávám v jednom ze zdejších hotelů, dopřávám si typickou finskou saunu a psychicky se připravuju na skutečnost, že následující dny budu s největší pravděpodobností trávit pouze sám se sebou.

Zatímco začátek a konec treku Hetta-Pallas je vždy stejný (prohodit můžete maximálně směr, kterým se vydáte), stezek, které mezi nimi vedou, je více. Nejpopulárnější z nich je jednoznačně ta pro pěší turistiku, která byla poprvé vyznačena už v roce 1934. Trasa, která vede přes vrcholy zdejších hor, měří přesně 50 kilometrů a nejvhodnějším obdobím pro návštěvu je konec června až polovina října.

Pokud vás však láká spíše zasněžená laponská příroda, můžete zvolit zimní stezku určenou pro jízdu na běžkách, jež měří od 53 do 60 kilometrů v závislosti na tom, kudy přesně se vydáte. Běžkařská trasa nemá takové převýšení jako turistická a zavede vás především do lesů a bažinatých oblastí. Období údržby této trasy je krátké, začíná v polovině března (část stezek je upravována o něco dříve) a končí na konci dubna.

Poslední možností je pak ta moje, kdy můžete stezky kombinovat dle vlastních preferencí a kdy po cestě potkáte tak maximálně zajíce, lišku či soba.

„Znáte zdejší okolí a máte zkušenosti s laponskou divočinou?“ ptá se mě ráno naléhavě paní v informačním centru, kde vyzvedávám klíče od chat, v nichž budu po cestě přespávat.

„Před pár dny se na trek vydaly dvě slečny a po cestě se propadly do vodního toku. Celé promočené se vrátily zpátky. Pokud zjistíte, že jste v problémech, udělejte raději to samé. Někdy je lepší neriskovat,“ dodala starostlivá žena.

Na místě ještě kupuju papírovou mapu, doptávám se na poslední informace a vydávám se přes zamrzlé jezero Ounasjärvi vstříc zdejším lesům. Tehdy jsem ještě netušil, že se později stejného dne také propadnu do vody. Naštěstí jsem ale dokázal spadnout dostatečně šikovně, že jsem si namočil pouze lyže.

Mým prvním cílem je chata Pyhäkero, kde si plánuju dát něco k snědku a následně pokračovat do chaty Sioskuru — místa mého prvního noclehu. Začátek je relativně jednoduchý, postupně si zvykám na pohyb na altai lyžích a převážně putuju po vyšlapané stezce. Když rozdělávám oheň v první ze zmíněných chat, venku uslyším zvuk sněžného skútru. Vykouknu ven, pozdravím muže, jenž dovezl zásoby dřeva a vracím se dovnitř. Na delší dobu to je poslední člověk, se kterým přijdu do kontaktu.

Každý den mám v plánu zdolat přibližně 15 kilometrů, abych čtvrtý den stihl dorazit do cíle. Dnes mi jich chybí ještě osm a pomalu se začíná stmívat. Ani počasí mi nepřeje, začíná hustě sněžit, padá mlha a vítr pomalu nabírá na síle. Šlapu však dál s vidinou útulné chaty s krbem. Pravidelně kontroluju svoji polohu na mrazuvzdorném telefonu. Když se v jeden moment podívám na displej, nevěřím svým očím — sešel jsem ze stezky a už nějakou dobu kráčím špatným směrem.

Ačkoliv mi docházejí síly, snažím se nepanikařit a jdu stejnou cestou zpět, abych se následně opět napojil na stezku. Kombinace tmy, mlhy a sněhové vánice mi však značně znepříjemňuje viditelnost a po chvíli opět vybočuju ze správného směru. Nevidím na krok, nedokážu rozlišit, zda jdu do kopce či z kopce a nezvládám držet směr. Když si uvědomím, že se točím v kruhu, dávám stranou ego a volám kolegům Francescovi a Ludovi, aby mě v GPS aplikaci raději sledovali a zavolali mi pokaždé, když se vychýlím ze správného směru.

Strategie přítele na telefonu se nakonec ukázala jako správná. Po čase se navíc dostávám do údolí mezi horami, kde je orientace opět o něco snazší. Do chaty Sioskuru přicházím za doprovodu ukrutného větru a mám co dělat, abych přes nahromaděný sníh našel její vchod.

V chatě roztápím krb, informuju své rádce, že jsem v bezpečí a připravuju večeři. Ačkoliv jsem konečně v teple, klidný moc nejsem, neboť zjišťuju, že počasí má být podobné následující tři dny. Zásob mám tak akorát na plánované čtyři dny a baterie v telefonu taky nevydrží věčně. V případě vybití mobilu a nechtěného vybočení ze značené trasy budu pomoc hledat marně. Pokud bych si příště něco přibalil, byl by to jednoznačně kompas.

Ráno se probouzím za děsivého zvuku větru narážejícího do stěn mé chaty. Inu, počasí se přes noc bohužel neumoudřilo, ba naopak. Vyčkávat se mi ale nechce, a tak spřádám jednoduchý plán — vydám se na cestu a zkusím dojít alespoň do 3,5 kilometru vzdálené chaty Tappuri. Pakliže dojdu k závěru, že pokračovat je příliš riskantní, zůstanu na místě, dokud sněhová bouře neustane.

Podmínky jsou šílené, cesta je ale naštěstí velmi dobře značená. U odbočky ke zmíněné chatě přemýšlím, co dál. Je začátek dne, stále mám hodně energie a především díky kukle a lyžařským brýlím odolávám větru a sněhu celkem obstojně — pokračuju.

Do další chaty, která disponuje rovněž saunou — o motivaci mám tudíž postaráno — je to nějakých sedm kilometrů. To samo o sobě není tolik, sněhová bouře však dělá všechno o pořádný kus složitější. Viditelnost je taková, že při příchodu k jedné značce vidím vždy jen tu následující, a to ještě stěží. Vítr směřuje z jihozápadu, a tak mi příliš nepomáhá. Ledový kluzký povrch pak přispívá k tomu, že často končím na zemi a neustálé vstávání s relativně těžkým batohem na zádech mi bere hodně energie.

Tento den, který se nakonec ukázal být tím bezkonkurenčně nejnáročnějším, končím s vypětím všech sil a opět za tmy v chatě z názvem Hannukuru. Podobných chat, tzv. wilderness huts, je po cestě celá řada. Většina z nich je rozdělena na dvě části, z nichž jedna, v níž se člověk musí spokojit s přenocováním na dřevěné konstrukci, je volně přístupná a ta druhá, jež disponuje postelemi včetně matrací, peřin i polštářů, je placená. Pokud si chcete dopřát trochu více pohodlí, musíte si na začátku trasy v informačním centru vyzvednout klíček a zaplatit 15 euro za noc (zhruba 380 korun).

Kousek od chaty Hannukuru se pak dokonce nachází sauna, kterou můžete za poplatek sedmi eur (asi 180 korun) směle využívat. Pro mě osobně byla sauna uprostřed divočiny zlatým hřebem celé výpravy a po náročném dni tou nejlepší možnou odměnou.

Další ráno mám úsměv na rtu, neboť mě místo burácejícího větru budí sluneční paprsky. Třetí den je tak konečně dnem, kdy si můžu naplno vychutnat výhledy na zdejší téměř nedotčenou zasněženou přírodu a dorůžova zbarvené nebe. A když si pak při stmívání nedaleko chaty Nammalakuru ve sněhu všimnu stop po sněžnicích, tuším, že poslední noc budu mít společnost. A nutno říct, že po dvou náročných dnech osamotě mám z této skutečnosti upřímnou radost.

Už před chatou potkávám prvního člena čtyřčlenné francouzské skupiny — sympatickou Julii, která do kýblů nabírá sníh, aby jej následně na plynové plotně přeměnila na kapalné skupenství. Uvnitř se pak seznamuju se zbytkem skupiny. „Julie a Margot jsou sestry a my dva jsme jejich partneři,“ informuje mě ihned François s Arthurem o vzájemných vazbách.

„My jdeme pouze část treku, včera jsme se ale zcela vážně obávali o svůj život. Neviděli jsme na krok a netušili, kudy jít. Nakonec jsme to zvládli, ale měli jsme namále,“ vypráví mi Julie a já moc dobře vím, o čem mluví. „Tak hlavně, že to dobře dopadlo,“ odpovídám a krátce na to všem na oslavu nalévám skleničku finského peprmintového alkoholického nápoje minttu.

Cílem posledního dne je opět informační centrum, tentokrát u hory Pallastunturi, kde trek oficiálně končí. Obloha je téměř bez mráčku a já si tak můžu užívat poslední dávku kilometrů a přemítat nad vším, co mi tento výlet dal. I přes varování na webových stránkách národního parku a paní pracující v informačním centru v Hettě jsem nečekal, že to bude takto náročné. Příroda mi zkrátka ukázala, kdo je tady pánem a i díky tomu výprava předčila má očekávání.

Ačkoliv jsem si realitu dní v divočině maloval možná trošku jinak, méně hekticky, byly to nakonec právě všední věci jako vaření, sušení oblečení, rozdělávání ohně či roztápění sauny, které jsem si užil ze všeho nejvíc. Strávit alespoň nějaký čas sám se sebou v přírodě člověka chtě nechtě posílí a já to po této zkušenosti všem doporučuju.

Pokud byste se však po mém vzoru chtěli vydat na trek Hetta-Pallas, asi bych jej raději absolvoval na konci února či v březnu, kdy je za polárním kruhem stále hodně sněhu, ale počasí je mírnější a dny jsou mnohem delší. Vyhnete se tak sněhovým bouřím a zbytečným nepříjemnostem.