Nic pro slabé povahy. Na thajské atrakci se rozklepou kolena i drsňákům

Mrakodrap King Power Mahanakhon poutá svým tvarem pozornost už z ulice. V několika částech je totiž „rozkostičkovaný“, jako kdyby nechtěl odhalit svou skutečnou identitu. Dodává mu to na kouzlu, jinak by šlo o docela běžnou výškovou budovou, i když stále druhou nejvyšší v Bangkoku, potažmo v Thajsku. Měří 314 metrů.

Turisty do mrakodrapu láká zejména vrchní část, kde se nachází příjemné venkovní posezení, a to buď u stolečků, nebo ve zmíněném hledišti, které svým kaskádovitým charakterem připomíná amfiteátr. Jevištěm je pak celý Bangkok, jenž je odsud jako na dlani a táhne se až k obzoru. A za soumraku, kdy je slunce nízko a metropole se začíná postupně rozsvěcet, má opravdu velké kouzlo.

Hlavní atrakcí střešní terasy je nicméně Skywalk, prosklená vyhlídka ve 310 metrech, která prověří odvahu všech návštěvníků. Před vstupem na tlusté skleněné bloky je potřeba dát si na boty návleky, aby se povrch nepoškrábal. Pak už se mohou lidé po ploše pohybovat libovolně, respektive, jak jim třesoucí se kolena dovolí. A že jsou známky nejistoty patrné i ve tvářích drsných chlapáků a v jejich opatrném našlapování.

Sám na prosklenou plochu vstupuji obezřetně, přestože mi podobné atrakce nevadí. Dolů je to ale opravdu hluboko a mumraj v ulicích připomíná shora mraveniště. Po chvilce se proto raději usadím na vyvýšený okraj, což mi přijde jistější. Stejný nápad měla i řada dalších lidí. Zároveň se klidíme z cesty těm, kteří se na Skywalku neohroženě fotí; třeba vleže.

Kdo se bude chtít při návštěvě Bangkoku na King Power Mahanakhon vypravit, musí si pořídit vstupenky ideálně s předstihem. Jejich cena se liší podle toho, zda dorazíte přes den (tisíc bahtů, přes 640 korun) nebo právě na západ slunce, tedy mezi čtvrtou a sedmou hodinou (1200 bahtů, asi 770 korun).

Večerní slot není už o moc dražší a i teplota vzduchu je rozhodně příjemnější než třeba přes poledne, kdy by se návštěvníci na prosklené vyhlídce mohli snad i usmažit. Mimochodem, v minulosti se na střeše konala řada zajímavých akcí, třeba skupinové lekce jógy.

Opouštíme mrakodrap, ale noc je ještě mladá. Navíc v Bangkoku, který nikdy nespí, právě po setmění stojí za to poznat jeho zákoutí. Naskakujeme do ikonického tuktuku a svištíme ulicemi do čínské čtvrti. Co do počtu obyvatel jde údajně o nejrozsáhlejší Chinatown mimo samotné území Číny. Rozhodně je tu dost rušno.

Čtvrť vznikla v Bangkoku v roce 1782, kdy se sem kvůli výstavbě nového královského paláce přesunuli čínští obchodníci. Hlavní dopravní tepnou je klikatá Yaowarat Road. Její tvar prý připomíná draka, což je podle feng-šuej velmi příznivé. Snad i proto tato oblast tak prosperuje.

Turisty sem lákají obrovské neonové cedule, které vrhají na ulici červené světlo. Po obou stranách jsou restaurace nebo stánky s nejrůznějšími pochutinami; všímám si i několika michelinských nálepek. Zaslechl jsem, že právě Chinatown nabízí vůbec nejlepší street food ve městě.

Ten máme možnost také ochutnat v jedné restauraci, která má sezení skoro na silnici; auta projíždějí ani ne metr ode mě. Něco takového bych si v Česku nechal ujít, ale v Asii je to součást místního kouzla: ruch, hluk, všemožně se mísící vůně a pachy, vlhkost i vířící prach. Čínské jídlo, skládající se zejména z ryb a mořských plodů, je znamenité, i když na zdejší poměry málo pikantní.

Po večeři je čas na další průzkum, ve stáncích lze pořídit nejrůznější pochutiny, včetně proslulého smradlavého durianu anebo thajské královny ovoce, mangostany. Ale s ní opatrně - její šťáva barví tak, že jsou plody dokonce zakázané v hotelech pod pohrůžkou pokut. Jinak jsou jim ale přisuzovány léčivé a antioxidační účinky.

Po dostatečném nasycení smyslů je čas vrátit se na ubytování. Cestou, jak jinak než opět tuktukem, míjíme nasvícené památky, včetně královského paláce. Bangkok možná nikdy nespí, ale turisté by si odpočinek rozhodně dopřát měli. Jak jinak by totiž načerpali energii na průzkum všeho, co thajská metropole nabízí?