Na večeři mezi malými slepými humry

Pokračujeme kolem skulptury doprava k nenápadné kamenné budově, kde se nachází vstup k dnešnímu „podzemnímu“ zážitku. U okýnka ukazujeme rezervaci a za chvíli už sestupujeme kamenným schodištěm kamsi do temnějších hlubin.

Po chvíli opatrné chůze se nám otevře pohled do prostoru pod námi. A opravdu stojí za to! Když se řekne restaurace v jeskyni, zní to jako místo, kam chcete jít. Ale ani zdaleka to nevystihuje realitu. Schodiště vede pod oranžovou plachtu, která chrání před nepřízní počasí jeskyni v ústí ohromného lávového tunelu. Všude kolem vás je tmavá hornina, přesto je cesta obrostlá živými rostlinami. Dominantou při sestupu je obří kaktus.

Na dně jeskyně vidíte stylové stolky s více či méně načančanými hosty. Co si taky obléct na večeři do jeskyně? U mě vyhrály koktejlky doplněné podpatky, což je volba, která se už teď ukazuje jako problematicky „schůdná“, ale nelituji. Tohle není jen tak nějaká restaurace.

S pauzami na focení sestupujeme níž. Citlivé nasvícení dodává místu velmi šik atmosféru. Je to přesně takový prostor, který byste čekali ve filmu o agentu 007. O to překvapivější je skutečnost, že večeře s následným koncertem není nekřesťansky předražená a prostor přeplněný. Stolky jsou od sebe dál než v klasické restauraci. Dostáváme na výběr mezi volnými a vybíráme ten, který je nejblíž k tmavému prostoru ve větší hloubce.

Jakmile nás usadí, vyrážím, poněkud nezdvořile ke svému muži, na průzkum. „Jen na chvilku,“ jak mívám ve zvyku. Odevzdaně pokývá hlavou a plánuje program na zhruba pět minut až hodinu.

Opatrně scházím další řadu točitých schodů a zůstávám jak u vytržení stát u podzemní laguny. Na její hladině se zrcadlí nepravidelný strop jeskyně s kruhovým otvorem. Zbytky světla, které z něj dopadají, dotvářejí tajemnou atmosféru. Za temně modrou lagunou stoupají schody a vykukují palmy. Tlumená hudba a měnící se nasvícení jen dokreslují pohádkovou atmosféru.

Vydávám se cestičkou napravo kolem vody a míjím ceduli informující o titěrných slepých humrech, kteří se zde vyskytují endemicky. Pouze zde společně s nimi pobývá dalších 76 druhů živočichů. Latinský název bledých humříků zní Munidopsis polymorpha, ale místní jim s láskou říkají „chameáčci“ podle tunelů, v nichž žijí. Do historie tohoto konkrétního se ponořím až následně.

Za dnešní podobu vděčí přirozeně vzniklý tunel vytvořený proudící lávou po výbuchu vulkánu La Corona Césarovi Manriquemu, vizionáři a nejznámějšímu umělci Lanzarote. V roce 1968 se rozhodl přetvořit tunel v komplexní umělecké dílo vyzdvihující přirozenou krásu místa, kterou citlivě obohatil uměleckým potenciálem. Vzniklo tak světově unikátní auditorium s nezaměnitelnou atmosférou, ale především skvělou akustikou.

K místu na druhé straně laguny, kde se pořádají koncerty, právě klopýtám v podpatcích. Nevím, kam se dívat dřív, ačkoli nejrozumnější možnost by byla pod nohy. Pohled z opačné strany je neméně působivý. Přemýšlím, k čemu to přirovnat, a někde z hloubky vzpomínek se vynořuje film Cesta do středu Země.

Zdá se, že moje „chvilka“ se jako obvykle maličko protáhne. Ale tady to prostě nejde jinak. Lagunu nechávám za zády a stoupám klikatými lávovými schodišti směrem vzhůru za světlem. Procházím kolem šťavnatě zelených listů četných rostlin, jeviště, připravených stolečků i menšího, ale slušně zásobeného baru. A pořád dál nahoru, dokud nad hlavou nemám otevřené nebe. Už se smráká. Kontrastně bílá lesklá cestička mě vede k luxusně nasvícenému bazénu s tyrkysovou vodou, nad nímž se vlní listy statných palem. Stojím tam úplně sama. Neshodit šaty a neskočit do něj mě stojí poměrně hodně přemáhání, ale zdravý rozum vítězí. Naštěstí. Později se dozvídám, že koupání je tu už dlouho zakázáno.

Celý prostor byl původně vytvořen ne pro turisty, ale pro potěchu místních, kteří se tu podle plánů umělce měli setkávat a těšit se z krás svého ostrova s rodinami a přáteli. „Pak ale na Lanzarote natáčela film Raquel Welchová. Koupala se ve zdejším bazénu a reportérovi řekla, že na krásnějším místě nikdy neplavala. To způsobilo první obrovský příliv turistů. Koupání muselo být zakázáno kvůli množství lidí, kteří si tento zážitek chtěli vyzkoušet na vlastní kůži. Opalovací krémy z jejich těl totiž začaly být nebezpečné pro místní křehký ekosystém,“ popsala mi později příběh místní průvodkyně Laura Pasinová.

Ještě chvíli objevuji zdánlivý labyrint schodišť a vyhlídek a pak už se opravdu musím vrátit do „restaurace“. Sundávám lodičky a bosky jsem tam za pár chvil. Před vstupem mezi lidi se způsobně obuji a na manželův vyčítavý pohled nad netknutými talíři s předkrmem se omluvně usmívám. Profiterolka s kozím sýrem a guavou naštěstí měla být studená.

Dalším chodem je krémová polévka se sépií, velmi hustá a chutná. Místní silné červené víno však dominuje. Následuje citronový sorbet a poté lokální restovaná ryba nebo vepřová panenka. Večeři završí fíkový bisque s ořechovým krémem. Vše bylo chutné, popravdě se ale na jídlo nedokážu příliš soustředit, jsem zcela pohlcená atmosférou místa.

Po večeři se zvolna přesouváme do auditoria. Nedá se říct, že bych byla velký fanoušek jazzu, ale pod tímto hudebním stylem se může skrývat leccos. Tentokrát na pódium usedá trio ve složení bicí, kytara a balalajka. A okamžitě potvrzuje zkazky o úžasné akustice místa. A ať už je to kvalitou muzikantů, nádherou místa, překvapivou sílou koktejlu nebo nejpravděpodobněji kombinací všech faktorů, koncert si neskutečně užívám. Ostatně jako celý tento unikátní zážitek, který vyjde včetně večeře na zhruba 1200 korun na osobu.

Zvedáme se s posledními jásavými tóny balalajky. Ne že by se mi chtělo. Prostor je přístupný až do půlnoci a je teprve po jedenácté, náš hotel se však tyčí na druhém konci ostrova. Naštěstí neřídím. Jízda ze značné části naprosto temnou krajinou s klikatými zatáčkami chce pevné nervy. „Ještě by mohlo začít pršet,“ komentuje situaci o něco méně spokojený manžel. A jak to tak bývá, po pár chvílích se už kapky nemilosrdně tříští o přední sklo.

Déšť ale na Lanzarote netrvá dlouho. A tak se přeháňce jen zasmějeme a do našeho dočasného domova v Playa Blanca dorazíme po půlnoci už se zcela suchým autem. A když se ruku v ruce procházíme pod omamně vonícími rozkvetlými plumériemi, shodneme se, že tenhle zážitek se bude jen těžko překonávat.