Méně známé Olšanské hřbitovy. V pravoslavné kryptě byl pohřben i Karel Kramář

Jak už její jméno napovídá, osudová žena Karla Kramáře pocházela z Ruska. Rodák z Vysokého nad Jizerou ji v roce 1890 potkal během své několikaměsíční cesty po této zemi.

Naděžda Nikolajevna Abrikosovová, rozená Chludovová, byla v té době vdanou matkou čtyř dětí. Přesto manžela opustila a znovu se provdala za Karla Kramáře, za nímž odešla do Vídně. Pravoslavný obřad Kramářových se konal v roce 1900 na Krymu, kde si také dvojice nechala podle návrhu architekta Jana Kotěry zbudovat letní sídlo, vilu Barbo.

Pražská Kramářova vila vznikala mezi lety 1911 a 1914 a pár ji od začátku plánoval využívat jako reprezentativní objekt. Jejím architektem byl Friedrich Ohmann, ale podobu budovy významně ovlivňovala Naděžda Nikolajevna Kramářová. Dřevem obložený kulečníkový sál je tak ozdoben rytinami kupolí pravoslavných chrámů, rozlehlá jídelna zase svými sloupy odkazuje na chrám Boží moudrosti v Istanbulu.

Po bolševické revoluci v roce 1917 Kramářovi přišli o krymskou vilu Barbo, mezi lety 1927 a 1931 si ovšem nechali postavit nové letní sídlo v Karlově rodném Vysokém nad Jizerou. Významně spojeni jsou také se stavbou, která nás dnes nejvíce zajímá, totiž s chrámem Zesnutí přesvaté Bohorodice v pravoslavné části Olšanských hřbitovů.

Manželé Kramářovi významně pomáhali emigrantům, ať už Rusům, Bělorusům, nebo Ukrajincům, kteří před bolševiky utekli do Československa. Jak rostl počet těchto často pravoslavných věřících, sílily také požadavky na prostor, kde by mohli být jednou pohřbeni. Tím byl pravoslavný pozemek ve východní části Olšanských hřbitovů, ústřední stavbou zvoleného místa se pak stal chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice.

Základní kámen byl posvěcen v září roku 1924 a příští rok v listopadu už byl kostel vysvěcen. Stavba nesla prvky architektury staré Rusi a vycházela z historických chrámů v Nižním Novgorodě a Pskově.

Průvodkyně Alexandra Škrlandová z organizace Prague City Tourism nám překládá jeden z nápisů, který si můžeme prohlédnout na průčelí kostela. Je zde kromě jiného zmíněna „mimořádná péče věrného přítele Ruska Karla Petroviče Kramáře a jeho choti Naděždy Nikolajevny Kramářové“.

Na stavbu pár významně přispěl nejen penězi, ale také úsilím, když organizoval sbírku na další finanční prostředky. Finančně tehdy rovněž pomohl král Srbů, Chorvatů a Slovinců Alexandr I.

Zadavatelem realizace bylo tzv. Bratrstvo Zesnutí Matky Boží, architektem pak rodák z Petrohradu a exulant Vladimír Alexandrovič Brandt – ten byl mimochodem později architektem zmíněné Kramářovy vily ve Vysokém nad Jizerou. Brandt kostel navrhl ještě s pomocí dvou svých studentů. Jak se dozvídáme od našeho doprovodu, osud architekta nebyl šťastný – v roce 1944 byl v Praze umučen gestapem.

Chrámové fresky a mozaiky zase navrhl Ivan Jakovlevič Bilibin, rovněž rodák z Petrohradu, který Rusko opustil po bolševické revoluci. Nakonec se však do rodné vlasti vrátil; také jeho životní příběh měl tragický konec – v roce 1942 zemřel hlady během obležení Leningradu, tedy dnešního Petrohradu.

Výzdoba chrámu je opravdu pozoruhodná. Nad vchodovými dveřmi si zvenku prohlížíme mozaiku Zvěstování Panny Marie, která vychází z ikony nalezené v lese nedaleko Kursku na konci 13. století. Dozvídáme se, že mozaiku pro chrám vyráběla známá dílna Marie Foersterové.

Uvnitř si prohlížíme fresku Posledního soudu. V tomto díle by se daly neustále nacházet další zajímavé detaily. Průvodkyně nás upozorňuje například na prsty boha držící váhy, kde se poměřují dobré a zlé skutky člověka – váhy se přitom naklánějí směrem k dobru.

Freskami se v chrámu opravdu nešetřilo, tímto způsobem je zde ztvárněn Ježíš přijíždějící na oslu do Jeruzaléma, svatý Václav či Ludmila, Cyril a Metoděj nebo světec a ruský kníže Michael Černigovský. Chybět pochopitelně nemohou ani pravoslavné ikony a tzv. ikonostas, přepážka oddělující oltář od střední části chrámu. Návštěvník tu neví, kam koukat dříve.

Průvodkyně nás upozorňuje na kovový kříž v levé části chrámu, na němž je ztvárněna lebka s kostmi. „Ukřižovaný Ježíš zkrápí svou krví kosti Adama, prvního hřešícího člověka, a tím smývá jeho hřích,“ vysvětluje symboliku. Atmosféru místa ještě umocňují planoucí svíčky, které ovšem pochopitelně příliš nesvědčí okolním freskám. Ty jsou i v samotné kupoli chrámu, ale tam dnes nedohlédneme, prohlížíme si je proto alespoň na fotografiích.

Poté vycházíme ven a postranním vchodem míříme do chrámové krypty, kaple zasvěcené svaté Sofii. Tam jsou pohřbeni významní pravoslavní činitelé a také osobnosti, které se zasloužily o stavbu chrámu. Mezi nimi pochopitelně také Karel Kramář.

Jak uvádějí nápisy v kryptě, jako první zemřela 3. prosince roku 1936 Naděžda. Její manžel skonal ani ne o rok později, 26. května 1937. Na vlastní žádost byl pochován právě sem, vedle své ženy.

Čteme si jména dalších pochovaných osobností, průvodkyně zmiňuje například Nikolaje Nikolajeviče Ipaťjeva, ruského inženýra, jenž se usadil v Jekatěrinburgu. Po bolševické revoluci byl ovšem vystěhován ze svého domu, do něhož bolševici umístili cara Mikuláše II. s rodinou. V jeho suterénu byli v noci na 17. července roku 1918 všichni členové rodiny zastřeleni.

Ipaťjev později emigroval do Československa a přednášel v Praze, kde také roku 1938 zemřel. Pohřben byl právě tady, v kapli svaté Sofie.

Když vycházíme ven, zastavujeme se ještě před pamětní deskou, která na chrámu přibyla v roce 1995. Připomíná ruské, ukrajinské a další emigranty do Československa, kteří byli v roce 1945 odvlečeni z naší země sovětskými bezpečnostními orgány do věznic v Sovětském svazu.

Jak uvádí samotný nápis, „jen hrstce bylo po mnoha letech dovoleno vrátit se zemřít ke svým rodinám domů do Československa“. Další méně známý příběh, který jsme si díky návštěvě pravoslavného chrámu připomněli.