Andorra: Hory, kam až oko dohlédne

Narazit kulicha, jezdce zipu u bundy vytáhnout až ke krku a vystupovat. V Pyrenejích je chladno a začátkem prosince už kopce pokrývá sněhová pokrývka. Nejen na lyžování však hory lákají. Mě dovedly k Mirador Roc del Quer.

Přicházím na vyhlídkovou plošinu, jež trčí ze skály nad hlubokým údolím. Částečně prosklená podlaha je zablácená, a tak nemůžu úplně docenit ten sešup, který mám pod nohama. Těm příchozím, kteří si příliš nelibují ve výškách, to ale určitě nevadí. Otevírá se přede mnou hornatá krajina Andorry, jedné z nejmenších evropských zemí. „Jako byste letěli nad Andorrou,“ zvou na tuhle vyhlídku internetové průvodce.

Vyhlídka Mirador Roc del Quer byla veřejnosti otevřena teprve v roce 2016, ale velice rychle se stala populární. Při kochání se mi tady dělá společnost socha zamyšleného pozorovatele, jenž klidně sedí na konci plošiny, jako by jej ta výška vůbec nestresovala. Posadil jej sem oceňovaný argentinský umělec Miguel Ángel González.

Silnice v Andoře se často klikatí, neboť nemají jinou možnost, jak spojit body mezi pyrenejskými kopci. Jen občas si úkol usnadní tunelem. Po takových cestách se vydáváme dál. Trasa protíná městečka a vesnice, které obvykle slouží coby horské resorty a dávají na odiv uniformní krásu. Všude okolo se totiž vypínají „bordes“, kamenné stavby, utvářející jednotný ráz zdejších obcí. Jeden dům jako druhý, restaurace jako kostel, radnice jako bar nebo hotel. Tedy samozřejmě co do materiálu, nikoliv podoby.

Ta tradice spadá už do románských dob, dodnes dochované nejstarší stavby pocházejí už z 11. století, ne-li ještě z věků dávnějších. Tehdejší architektura ráda využívala kámen coby nejdostupnější a velice trvanlivý materiál, a že byla oblast horami tak trochu odříznutá a izolovaná od okolního středověku, přetrvaly mnohé budovy s menšími úpravami až do nynějška. A tak Andořané někde i prostřednictvím zákonů zajišťují, aby se i nové stavitelské počiny této tradici přizpůsobily.

Vydávám se zejména do vesnic Pal a Ordino, které jsou pokladnicí andorrské architektury. V Palu zaujme jeden z několika desítek románských kamenných kostelíků, které lemují zdejší cesty. Tenhle je zasvěcený svatému Klementovi a je rovněž z 11. století. O tom, že právě tato vesnička je výkladní skříní architektonických zvyklostí, pak svědčí i naučné centrum románského slohu, které sídlí v sousedství kostela.

Projíždím také městečka Canillo, Encamp nebo La Massana, centra tří ze sedmi farností, do kterých se Andorra administrativně člení. Ujetá vzdálenost je skoro symbolická, vždyť pokud bych chtěl projet zemi napříč od jedněch hranic k těm protilehlým, čítá trasa nějakých padesát kilometrů, a to včetně zákrut

Ať bych se zastavil v kterémkoli z těch měst a osad, určitě bych tam, nebo jen kousek opodál, narazil na lanovku mířící někam na kopec a na parky plné dobrodružných atrakcí se všelijakými tobogány, trampolínami, ziplinami a kdovíčím ještě. Turistika je v téhle zemi už dávno hlavním průmyslem a cestování za horskými zážitky do Andorry stále nabývá na popularitě.

Dříve se zdejší obyvatelé živili hlavně chovem dobytka nebo zpracováním železné rudy, o čemž pojednává zajímavé muzeum v Rosselské kovárně v La Massana. To se zrovna hodí, protože dění na obloze věští brzký déšť, a oddávání se venkovním aktivitám mi tedy nepřipadá jako rozumný nápad, muzejní pouť zní lépe.

Andorra má ve své nerozlehlosti jednu výhodu. Lidé se tady mohou chlubit, že mají nejhustší síť všeho možného na obyvatele nebo kilometr čtvereční široko daleko. Tak třeba ta muzea, více jich prý na tak malé ploše nikde není, snad vyjma Vatikánu.

„Máme tu na dvacet muzeí na 180 čtverečních mílích,“ pyšní se na oficiálních stránkách. V La Massana kromě kovárny můžete navštívit muzeum komiksů, v Ordinu zase ukazují poštovní historii, v Canillu najdete muzeum motocyklů, v Encampu automobilů nebo etnografické muzeum. Vyjmenovávat všechna určitě nebudu, ale pokud by vás v Andoře zastihlo špatné počasí, může se vám hodit vícečetná vstupenka do různých muzeí nazvaná PassMuseu.

Také tu mají celkově největší lyžařskou plochu v jižní Evropě, což je samozřejmě dáno tím, že reliéf Andorry neoplývá v podstatě ničím jiným než horami. Nejsem žádný velký lovec zimních zážitků ze zasněžených svahů, tak mě tenhle údaj nechává chladným. Na trek do hor je ale také poněkud chladno, navíc deštivo. Jinak bych se určitě vydal do národního parku Vall del Madriu, možná bych vyšlápl i na nejvyšší horu Coma Pedrosa, jak doporučili místní znalci.

Počasí způsobilo, že došlo na další z andorských atrakcí – nakupování. Za tímto účelem míří davy lidí do hlavního města Andorra la Vella. Nákupním střediskem je totiž prakticky celé město. Andorra je daňový ráj, ekonomika je zde zatížena pouze čtyřprocentní DPH, což se odráží v příznivých cenách zboží. Hlavně proto sem proudí zákazníci z celé Evropy, zejména pak ze Španělska a Francie.

Pokud byste se náhodou chtěli k nákupní mánii také přidat, pak pozor na limity, které se na zboží vztahují. Jistě, ledaskdo jich nedbá, ale potom, bude-li mít smůlu a celníci si vyberou mezi ostatními právě jeho, o zboží přijde, navíc se nejspíš nevyhne pokutě.

S Andorrou je příjemné se rozloučit nějakou místní chutnou krmí. Třeba šneky, které tu rádi jedí po francouzském vzoru, dále lze doporučit třeba trinxat z brambor, zelí a vepřového nebo cokoli z divoce rostoucích hub, neboť Andořané jsou také zdatní houbaři. Tak je vychovaly pyrenejské hory, uprostřed nichž tady lidé žijí tisíce let, v časech dobrých i zlých.