Miniaturní světy ve velkých nádobách aneb Odhalte kouzlo skalniček

První k sobě strhne pozornost obří nádoba, až pak prťavé skalničky, které v pro ně nezvyklém prostředí působí o to překvapivěji a díky omezenému prostoru přehledněji než na tradiční skalce.

A co víc, miniaturní zelený svět nepodléhá změnám počasí ani sezonním trendům. Tam, kde ho stvoříme, vydrží klidně celá desetiletí, aniž by nás pohled na něj omrzel.

Musíme však dodržet několik důležitých pravidel.

Nádobu můžeme přirovnat k dopisní obálce. Měla by mít dostatečnou pevnost a odolnost a také čistý zevnějšek, který nechá vyznít obsahu.

Zapomeneme na hliněné květináče s porézním povrchem, jenž snadno nasává vodou a po zmrznutí puká. Dobře mrazuvzdorný a zároveň lehký je kvalitní plast, ne každému se však líbí.

Sympatickým rustikálním dojmem působí dřevěné půlsudy, které najdou uplatnění v tradičních venkovských zahradách, zatímco vydlabané kmeny podporují atmosféru u srubu či na chalupě. Vyznění moderní zahrady umocňují nádoby z cortenu se zrezivělou patinou. Stylově neutrální a plné charakteru jsou vysloužilé napájecí žlaby z přírodního kamene.

Komu se originální dílko nepoštěstí ulovit, ten to může zkusit s umělým pískovcem. Objemnější nádoby nejsou levné, a kdo má aspoň trochu šikovné ruce, může ušetřit nemalý peníz tím, že si je v přívětivější části roku odlije z betonu. Ten je mimochodem nyní v kurzu!

Pamatujeme přitom na to, že síla stěn nesmí být tenčí než 5 cm. Pro jistotu je vyztužíme armovací perlinkou, a kdo chce, může ještě vlhkou směs tónovat podle libosti silikátovou barvou.

Nezapomeneme na otvor pro odtok přebytečné vody, jinak se rostlinky i při sebelepší drenážní vrstvě po vydatném dešti utopí! Voda odteče rychleji, když nádobu vyzvedneme na nožičky.

Trvanlivé, slušně vychované a něčím speciální - na takové přednosti bychom se při výběru skalniček měli zaměřit. Trvanlivostí rozumíme nejen úspěšné přežití zimního období, ale i schopnost vypadat k světu za všech okolností.

V tom nám vyjdou vstříc stálezelené druhy, které se na zimu nestahují pod zem. Za slušně vychované považujeme rostliny tolerantní vůči ostatním. Nestíní, nezápasí o živiny, přirůstají jen pomalu a tvoří kompaktní ploché až kulovité polštářky, vyžadující minimum času a péče na údržbu.

V nádobě najdou uplatnění také rostlinky s dlouhými plazivými lodyhami, ovšem jen za předpokladu, že je buď necháme přepadat přes okraje, nebo je občas přistřihneme a vyvedeme vzhůru po kameni či cihle.

Nemusíme se vzdávat osvědčených druhů, sáhneme ale spíš po zvláštních, neokoukaných kultivarech, jako je třeba temně purpurový netřesk (Sempervivum) místo klasického zeleného či zlatě panašovaný huseník (Arabis ferdinandi-coburgi) Old Gold. A co se zaměřit na jediný rod? Třeba na rozmanité lomikameny (Saxifraga)?

O zelené pozdvižení se postará kuriózní odrůda Tumbling Waters (S. longifolia) s hustými růžicemi netypicky dlouhých stočených listů, připomínající podmořskou sasanku. V létě nakvétá bílými květenstvími měřícími až 70 cm!

Stejně bílé, ovšem jen okolo 10 cm vysoké květní laty zdobí na jaře odrůdu Minor (S. cochlearis), jejíž listové růžice poseté vápnitými krupičkami vypadají, jako by je pocukrovala jinovatka.

Rostliny do nádob sázíme tak, aby okolo sebe měly dostatek místa a náležitě vynikly. Půdu kolem nich nenecháváme obnaženou. Jednak by to byl prohřešek proti stylu, jednak by rostlinky po dešti byly zablácené a hrozila by jim infekce.

Ideální je vrstva kamenné drtě. Zafunguje také jako mulč, takže v létě nebude nutná častá zálivka.

Fajnšmekři na povrch zeminy vyskládají úlomky břidlice v elegantním grafitově šedém odstínu, který přidá na tajemnosti červenolistým rostlinám, zatímco ty světlé ještě víc rozzáří.

Přitažlivou strukturu a kouzelná zátišíčka vytvoříme pomocí zajímavě naaranžovaných kamenů. K oživení scénky přispívají na bok položené a napůl zapuštěné terakotové květináče, dokonce i pálené cihly, které prťavým skalničkám umožňují dostat se o kousek blíž ke slunci.