Z ulice cihlový, do zahrady dřevěný. Dům z 50. let dostal novou tvář a je plný zajímavých aktů

Majitelé potřebovali více místa pro rodinu a původní dům už neodpovídal jejich současným nárokům. Místo radikálních řešení se architekti rozhodli pro citlivou rekonstrukci s nástavbou. Cílem bylo navázat na charakter okolní zástavby, zachovat klidné měřítko ulice a zároveň dát domu novou podobu. Celý projekt tak stojí na rovnováze mezi respektem k původní stavbě a odvahou přidat jí současný vzhled.

Nejvýraznější změnou je nové horní podlaží. Jeho hmota se mírně vysouvá nad původní přízemní stěny, díky čemuž vzniklo ve druhém patře více obytného prostoru. Zároveň je dobře čitelné, kde končí původní část a začíná nová přístavba.

Z uliční strany působí dům pevně a tradičně. Cihlová fasáda navazuje na okolní zástavbu a pěkným detailem je rohové okno do ulice. Směrem do zahrady se ale dům mění. Objevuje se dřevo v kombinaci s černými prvky, takže zadní fasáda působí současněji a odvážněji. Právě tento kontrast patří k nejsilnějším momentům rekonstrukce.

Dispozice rodinného domu se zastavěnou plochou 180 m2 je nově rozvržená do tří úrovní, které mají jasně rozdělené role. Hlavní podlaží, jímž je přízemí, je celé propojené a slouží každodennímu společnému životu rodiny – směrem do ulice je umístěný obývací pokoj, dále navazuje jídelna a kuchyně s ostrůvkem a směrem do zahrady pokračuje útulnější rodinný pokoj s přímým výstupem na dřevěnou terasu. V přízemí nechybí ani menší toaleta a schodiště, které propojuje jednotlivá patra.

Nové patro vytvořilo soukromou rodinnou zónu se třemi ložnicemi, pracovnou, dvěma koupelnami a prádelnou. Hlavní ložnice má vlastní koupelnu, zatímco další dvě ložnice využívají společnou.

Přepracovaný suterén funguje jako flexibilní spodní obytné patro s pokojem pro hosty, koupelnou, technickým a servisním zázemím, kuchyňkou a rekreační místností. Díky zapuštěnému dvorku a přímému výstupu do zahrady se i spodní patro dostává k dennímu světlu a nepůsobí jako temné sklepení, ale jako plnohodnotná součást domu.

Název projektu Blanche Chapel House (Dům bílé kaple) odkazuje na tvar připomínající kapli, který se promítá hlavně do uliční fasády a nového vstupu. Architekti tím chtěli domu dodat jasnější tvář, ale také podtrhnout osobnost majitelů a historii původní stavby.

Kaplový tvar není přitom samoúčelnou ozdobou. Pomáhá otevřít přízemí i druhé patro dennímu světlu a dává domu klidnější, důstojnější výraz. Zvenku je tak stavba sebevědomá, ale ne okázalá.

Zatímco zvenku dům pracuje s výrazným kontrastem materiálů, uvnitř je atmosféra klidnější. Interiér je laděný do bílé nebo stříbrné a nerezových detailů. Působí čistě, místy až luxusně, ale ne chladně. Pomáhají tomu dřevěné podlahy, dřevěné schody, měkké materiály a promyšlené bodové osvětlení.

Nad jídelním stolem a kuchyňskou linkou se objevuje moderní svítidlo složené ze žárovek. Obývací pokoj směrem do zahrady zútulňuje biokrb a výrazná dřevěná lamelová stěna. V bílém interiéru vytváří teplý kontrast a slouží jako pozadí pro umělecký akt. Podobné obrazy se v domě objevují opakovaně a dodávají čistému prostoru osobitost.

Jedním z nejhezčích pokojů je hlavní ložnice. Je světlá, klidná a opět laděná do bílo-stříbrné kombinace. Stříbrné noční stolky jí dodávají jemný lesk, ale hlavní dominantou je sedací parapet u okna. Z ložnice tak není jen místo na spaní, ale i prostor pro čtení nebo chvíli klidu během dne.

Dům bílé kaple je inspirativní hlavně tím, jak pracuje s rekonstrukcí staršího rodinného domu. Podobných staveb z druhé poloviny 20. století u nás máme mnoho. Často stojí v zavedených čtvrtích, mají zahradu a atmosféru, ale už neodpovídají současným nárokům na prostor, světlo a pohodlí.

Kanadský příklad ukazuje, že řešením nemusí být demolice ani slepé napodobování původního stylu. Dům lze rozšířit tak, aby nová část byla přiznaná, současná a osobitá, ale zároveň citlivá k okolí. Hlavním principem je přemýšlet nad tím, jak může starší dům dostat novou vrstvu života, aniž by ztratil vlastní charakter.

Tento dům si zachovává měřítko a klid ulice, ale nebojí se přiznat, že prošel zásadní proměnou. Právě v tom může být inspirací i pro české rekonstrukce – nebourat automaticky to, co má dobrý základ, ale hledat způsob, jak původní dům posunout dál.