Uplynulo 100 let od úmrtí Antoniho Gaudího, muže, jenž navždy změnil tvář Barcelony

Antoni Gaudí se narodil 25. června 1852 jako nejmladší z pěti sourozenců katalánskému kovotepci Francescovi a jeho ženě Antònii. V důsledku častých nemocí trávil malý Antoni mnoho času venku. Pozorování katalánské krajiny jej inspirovalo k bližšímu zkoumání přírodního světa i jeho pozoruhodných vizuálních rozlišností.

Když bylo Gaudímu 16 let, vydal se se svým starším bratrem z rodného Reus do Barcelony. Zde hodlal uplatnit své nadání v geometrii i umění a roku 1878 se stal absolventem relativně nově vzniklé Escola Tècnica Superior d'Arquitectura de Barcelona.

Z průměrného studenta s neotřelými nápady se později stal jeden z nejvýraznějších architektů přelomu 19. a 20. století.

Gaudího styl se řadí do tzv. katalánského modernismu. Ten byl svébytnou reakcí na právě probíhající evropskou secesi a v mnohém na ni navazoval. Většina takových staveb stojí právě v Barceloně a ty Gaudího jsou vůbec nejznámějšími zástupci. Vedle něj byl výrazným zástupcem i Lluís Domènech i Montaner, jehož barevný (a statusem UNESCO ověnčený) Palau de la Música Catalana (Palác katalánské hudby) v mnohém připomíná Gaudího styl.

A jaká je hlavní indicie k identifikování Gaudího stavby? Že jeho dílo rozhodně není strohé. Ve svých návrzích zavrhl přímé linie a rozbil je organickými tvary. Svou inspiraci čerpal ze samotné přírody. V jeho architektuře jsou tak v autorově pojetí otisknuty kmeny stromů, šnečí ulity, krápníky či dokonce lidské kosti. Skvělým vodítkem je i technika, která se přisuzuje právě Gaudímu.

Pojem trencadís v sobě skrývá speciální mozaikovou techniku, skládanou z rozbitých keramických dlaždic. Vzhledem k nepravidelným tvarům Gaudího staveb, kam by se běžné dlaždice nevešly, šlo o ideální možnost, jak již tak unikátní fasádu ozvláštnit.

Vůbec první stavbou je Gaudímu připisován barcelonský dům Casa Vicens z počátku 80. let 19. století, do kterého se propisuje inspirace maurským a orientálním uměním, spojená s užitím místních materiálů. Keramický obklad i zdobné balkony nasvědčují tomu, že už si mladý architekt našel svůj osobitý styl.

Další oblíbenou zastávkou turistů je Casa Batlló. A není se čemu divit – Gaudí tuto parcelu proměnil ve skutečné umělecké dílo. Nedá se však říct, že je od základu jeho. Gaudí totiž přetvořil již existující stavbu z roku 1877 - změna ale byla více než výrazná. Fasáda je plná divokých tvarů (balkony jsou například ve tvaru lidských lebek) a i vnitřku bylo dopřáno výrazných úprav. Dynamické schodiště, barevné mozaiky i okna vytváří celek, který si právem vysloužil zápis do seznamu světového dědictví UNESCO.

Gaudího celoživotním přítelem byl průmyslník a mecenáš Eusebi Güell. Ti dva byli dokonce sousedy, jen prvotně očekávali, že se k jejich příbytkům brzy připojí další. Güell totiž přišel s nápadem zahradního města – rezidencí pro bohaté, kteří by na 60 parcelách sdíleli prostor plný Gaudího organických tvarů, propojených s přírodou. Místo ale bylo příliš daleko od centra Barcelony, a z nápadu sešlo. Nakonec byly vybudovány jen dva domy – pro Güella a pro Gaudího. Dnes je Park Güell jedním z nejnavštěvovanějších míst ve městě.

Že stavba není jen to, co vidíme z vnějšku, věděl i Antoni Gaudí. Jeho tvorba totiž zahrnovala i interiérové návrhy, realizované přímo pro jeho stavby. Šlo například o různé druhy nábytku (židle, stoly, skříně, modlitební lavice) či zrcadla, okna, madla i kukátka. Jeho pečlivost vedla k tomu, že své návrhy neustále přepracovával, aby výsledná díla ve svém prostředí dokonale zapadla. Rád si hrál s neotřelými tvary a stejně jako u návrhů staveb, i interiérové prvky nejprve modeloval z různých materiálů.

Všechny své bohaté zkušenosti Gaudí nakonec zhodnotil u svého životního díla – chrámu Svaté rodiny – Sagrada Família. Příběh této stavby ale dalece přesáhl Gaudího životní cestu: první stavební práce v centru Barcelony započaly již roku 1882 a stavba stále není oficiálně dokončena.

Letos, 20. února, byla usazena poslední část centrální věže Ježíše Krista, která dosahuje výšky 172,5 metru a katedrála se tak oficiálně stala nejvyšší církevní stavbou na světě. Ačkoliv hlavní architektonická struktura stojí, vnitřní práce, dokončování soch a hlavní vchody (tzv. Průčelí slávy) potrvají ještě několik let, takže skutečně hotovo by mělo být podle současných odhadů mezi lety 2030 až 2032.

Sagrada Família čerpá prvky z gotické architektury a secese, přesto se jedná o dílo nadmíru originální. Gaudí ve svých návrzích pracoval s náboženskou symbolikou a motivy.

Tuto rozmanitost lze pozorovat již u vnější části, kdy každá ze tří hlavních fasád symbolizuje něco jiného – zmrtvýchvstání, narození a umučení. Vnitřek chrámu má zase evokovat mystický les. Kamenné kmeny v podobě sloupů se klenou vzhůru a dovnitř vniká světlo skrze barevná okna.

Při pohledu ke stropu chrámu může mít člověk pocit, že se dívá do kaleidoskopu. Hra barev a tvarů vytváří unikátní kompozici a atmosféru určenou k duchovní kontemplaci.

Zpočátku se přitom jednalo o zakázku pro někoho jiného. Gaudí však projekt záhy převzal a zbytek svého života věnoval především skicováním, návrhům a modelům své nejslavnější stavby. Později přestal brát ostatní zakázky a přestěhoval se přímo ke staveništi. Monumentalita stavby ale dala jasnou indicii, že se sám autor oficiálního dokončení nedožije.

A skutečně – Antoni Gaudí zemřel nečekaně 10. června roku 1926 na následky dopravní nehody. Srazila jej projíždějící tramvaj. Srážku by pravděpodobně přežil, nebýt lhostejnosti přihlížejících, kteří jej kvůli zanedbanému vzhledu považovali za žebráka. Jeho píle a asketický život tak nakonec vedly k jeho nešťastnému skonu.