Článek
Nedávno jste kompletně zrekonstruovali činžovní dům v pražských Nuslích… Měl svá specifika?
Ano, měl. Byl v původním stavu, tedy dost vybydlený, ale zároveň si zachoval spoustu autentických prvků. Postaven byl za první republiky a je zajímavé, že hned vedle něj stojí naprosto stejný dům. Má to svoji logiku: původní majitel daroval jednu nemovitost dceři, druhou synovi. Ta po dceři byla na prodej a naše architektonická kancelář dům zakoupila a zrenovovala.
Zachovalé originální detaily jsou cenné. Můžete být konkrétnější?
Když začnu od přízemí, společných prostor. Zaujaly nás vstupní dveře a na fasádě štít s medailonkem s figurální výzdobou. V hale jsme našli krásné fragmenty původní dlažby a nechali vyrobit kopie, stejný typ měl výrobce v katalogu z 19. století. Ve vzorkovnici se mi líbil jemný odstín modré, béžové a tmavě hnědé, a podlaha je proto v těchto decentních tónech.
Celkový dojem z prostoru podtrhovalo nádherné zábradlí se secesními detaily, okvětními lístky. Samotným šperkem bylo kamenné žulové schodiště, které se muselo pečlivě vyčistit a odhalit.
Architekt Martin Kotík: V životě jsem měl často štěstí. Ale byl jsem na ně připraven
Zachovaly se i dvoje původní dveře v dubové dýze ve stylu art deco se skládáním dýhy do hezkého geometrického tvaru, na dveřích byly původní štítky na jmenovku.
Prvorepublikový nadčasový styl se odrazil i na dveřích s tabulkovými fazetovými výplněmi, jež vedou na vnitřní zahrádku.
Činžovní dům v Nuslích po velmi zdařilé rekonstrukci. Už ve vstupní hale na vás dýchne atmosféra 19. století
S památkáři to nebývá jednoduché. Měli své požadavky?
Památkáři jsou nároční, ale to je dobře. Na vnější fasádě vnitrobloku je moderní výtah a ten měl přesně vyspecifikované, kde budou rozvody, jak má vypadat, do jaké bude výšky, včetně požadavku na zachování původních balkonků…
Pro mě je důležitá atmosféra, dojem z prostoru. A zde jsem si přál tohle: když vstoupíte do domu a rozhlédnete se, nemáte vůbec pocit, že jste v historizujícím 19. století, ale jenom vidíte, co do 19. století patří.
A protože jsme v moderní době, míchá se zde současná architektura. Například grafické rastry ve vstupní hale, které ve starém domě hezky „komunikují“, nejsou v kontrastu. A vy se octnete v domě a řeknete si, zde bych chtěl bydlet.
Mladí lidé v kavárnách koukají do notebooku, mobilu, interiér je vlastně až tak nezajímá. A zářivě modrá je jim svým způsobem blízká z digitálního prostředí a trochu je v realitě „probudí“.
Máte zkušenost třeba i s kavárnou…
Dříve jsem působil v ateliéru, který se téměř výhradně věnoval jen restauracím a gastroprovozu celkově, takže nabídka udělat v tomhle domě kavárnu byla přijata bez ostychu.
V kavárně jsem použil moji momentálně oblíbenou ultramarínovou modrou, odstín výtvarníka Yvese Kleina a mé oblíbené české umělkyně Jany Bernartové. Přemýšlel jsem zhruba takto: mladí lidé v kavárnách koukají do notebooku, mobilu, interiér je vlastně až tak nezajímá. A zářivě modrá je jim svým způsobem blízká z digitálního prostředí a trochu je v realitě „probudí“.
Prostor je ale jednoduchý, bílé stěny, bílé židle, jen modrá lavice, zrcadlo, nerezové stolky. Podlaha betonová, technicistní rampová lampa a ligthbox – umělecké dílo s ultramarínovou modrou barvou a světlem od zmíněné Jany Bernartové.
Záměrem byla příjemná kavárnička pro dnešní digitální lidi, kteří se zde budou cítit komfortně, ale zároveň je nebude nic rozptylovat.
Útulná kavárna pro dnešní mladé lidi s notebookem, kde je nepřehlédnutelným prvkem zářivě modrá. Evokuje pocit jejich digitálního světa
Má být design a funkce ve veřejných místech explicitnější?
Navrhoval jsem prostor, kde se bude prezentovat luxusní ložní povlečení. Řekl jsem si, že to nebude o spaní, ale naopak o probouzení. O procitnutí ze spánku a pocitu pohodlí, měkkosti a bezpečí. Místo má být tedy příjemné, klidné. Proto všechny rohy budou zaoblené, působit měkkým dojmem. Atmosféru podtrhují klenby na stropě.
Hlavním prvkem je samozřejmě postel, s měkkým čalouněním, kde záda tvoří komoda na úložný prostor. A k tomu jako nepřehlédnutelný detail: modulové osvětlení v bílé barvě od značky Flos, které pro tuto značku navrhl Vincent Van Duysen.
Češka staví na Bali z bambusu. Přírodní materiál si nemůže vynachválit
Je v Praze architektura „zelená“?
Zlepšuje se to. Třeba v Holešovicích v Praze pracujeme na projektech činžovních domů v industriálním areálu, kde je stará tovární hala. Tu jsme zachovali a teď řešíme, jak sem přinést ekologický aspekt.
Přemýšlíme, jakým způsobem se bude sbírat dešťová voda, vyřeší se vsakování vody na pozemku. Do vnitrobloku určitě vysadíme stromy, plánují se zelené střechy, tepelná čerpadla.
Kteří světoví architekti vás inspirují?
Mám rád historii, starou architekturu, ale zároveň miluji úplně stejně i minimalismus. A vážím si lidí, jako je britský designér John Pawson, architekt David Chipperfield, kteří dělají jednoduché věci. Vnímám, že původní dům respektují, že je tam úcta.
Pro mě je intervence do starého domu senzitivní práce. Je to podobné jako s oblékáním: v jistém věku je dobré vnímat limity, ale chcete se elegantně obléct, mít šmrnc, dbáte na detail. Je zkrátka na každém vidět, zda o svém looku přemýšlí, nebo ne, a v architektuře je to podobné.
Když jsme u stylů… jejich míchání, to jsem já! Starožitnosti a moderna, současný design. Přijde mi hezké, když se v rodině starý nábytek dědí.
Jaké materiály rád používáte?
Jsem hrozně přelétavý, mně se líbí hodně věcí… ale nejvíc už delší dobu asi kámen. Ve Švýcarsku jsem objevil kvarcit, konkrétně valský kvarcit, je šedý a má krásné žilkování, třpytky. Plánuji ho použít doma jako obklad na stěnu a podlahu v koupelně.
Dřevo je klasika, ale nerad ho dávám na podlahu. Rád se dřeva dotýkám, podle mě má být v přímém kontaktu s člověkem a na parkety je ho škoda. Na podlahovou krytinu preferuji velkoformátovou dlažbu nebo betonové stěrky, které se mnohem lépe udržují. A krásné dřevo patří na nábytek, s nímž jsme v blízkém kontaktu.
Při zařizování interiéru hrají velkou roli emoce. A ty mají muž a žena jiné
Máte nebývale široký záběr. Od rekonstrukce činžáku až po autorský návrh jídelního stolu…
Pro mě je super mít možnost ovlivňovat městskou architekturu a jít dále, až k detailu.
Návrh jídelního stolu je velká radost. Jídelní stůl v interiéru vnímám takřka posvátně, jako dominantní prvek. A nejraději používám dýhu. Stůl má lidi spojovat, tady v kanceláři teď sedíme u kulatého, nikdo není při pracovních debatách v čele…
Architekt Peter Požár navrhuje rád jídelní stoly, které vnímá jako spojující prvek rodiny
Doma mám stůl pro deset lidí, je z kompaktní desky a má autentické prvky trubkové konstrukce ve stylu Bauhaus. Když jsme u těch stylů… jejich míchání, to jsem já!
Starožitnosti a moderna, současný design. Přijde mi hezké, když se v rodině starý nábytek dědí. Ukazuje tím, že byl dobrý, že jde o kvalitní kousek, a může to být příborník věku 120 let či barokní komoda, ale i Bauhaus židle ze zimní zahrady babičky.
S konkrétním klientem je to u mě hlavně o zvídavosti, empatii. Důležité je se nacítit, vnitřně se otevřít a vnímat. To jsem se musel jako introvert naučit.
Lidé se věcmi často přehlcují… i nábytkem v interiéru
Ano, časem se mi ukazuje, že člověk nepotřebuje tolik nábytku. Jistý asketismus, taková racionalita je mi blízká. Mám ji v sobě a promítám ji i do své práce. Osekat ten původní nápad, zjednodušit ho, aby to bylo funkční a správný.
Podle mě je také důležité znát svoji rodinnou historii, vše se v člověku vrství, události, prožitky a přenáší se dál. A obloukem se to u mě vrací k tomu jednoduchému, k racionalitě.
Bližší je mi díky tomu severská duše a její architektura. Seveřani jsou sice rádi sami, ale zároveň je pro ně důležité držet komunitu. Češi jsou také rádi sami, ale jsou speciální, izolují se. Česko je země plotů a zdí, každý se vymezuje, a to je škoda.
Architekt z podstaty své práce musí umět vnímat potřeby konkrétního člověka. Je to těžké?
S konkrétním klientem je to u mě hlavně o zvídavosti, empatii. Důležité je se nacítit, vnitřně se otevřít a vnímat. To jsem se musel jako introvert naučit. Pochvala pro mě znamená, když něco navrhnu a klient mi pak řekne: „Jak jste věděl, že tohle přesně jsme chtěli, jen jsme to neuměli slovy vyjádřit …“
O architektovi
Peter Požár studoval Fakultu architektury a designu Slovenské technické univerzity v Bratislavě a už více než osm let je hlavním architektem pražského studia Delicode, kde má na starosti projekty od zařizování soukromých i komerčních interiérů po architekturu bytových domů. Nejnovějšími realizacemi studia jsou rekonstrukce činžovních domů v pražských Nuslích a Holešovicích včetně přestavby jednotlivých bytů podle individuálních přání jejich majitelů.
Rekonstrukce jsou skvělé v tom, že po nich vidíte radikální proměnu
