Při návrhu tohoto domu měl architekt absolutní svobodu. Stavěl jej pro sebe a svou rodinu

Návrh vlastního bydlení byl nepochybně krásnou úlohou, ale i výzvou vytvořit stavbu, která obstojí v čase. Architekt tak vytvořil dílo, které má ambici zpochybnit zažité představy a naplnit všechny potřeby jeho rodiny.

Příběh domu v obci Hrabkov na východě Slovenska začal nečekaným objevem pozemku, kdy bylo v jediném momentu všechno jasné. Bylo pak ale ještě zapotřebí nemalého úsilí, aby se podařilo potenciál místa plně využít a mohla vzniknout stavba, která je splněním autorova snu. Celkový dojem podtrhuje i venkovská romantika - snopy sena, kozy, krávy, které se pasou na horizontech za okny. Jen klid a příroda na dosah.

„Genius loci a neskutečné výhledy byly hlavním faktorem návrhu, který neusiloval o to místo tvořit, ale jen dotvořit a nezkazit,“ říká architekt Lukáš Ildža. Jinými slovy, svůj dům netvořil podle dané lokality, ale pro ni. Respektuje její plynulý příběh, kontinuita krajiny tak není ničím přerušena. Autor návrhu okolní prostředí přijímá jako své malířské plátno. Výsledkem je přirozené začlenění stavby do krajiny.

Hledání funkční podoby domu probíhalo současně s precizním návrhem interiéru. Všechno v něm má své místo, flexibilita nebyla prioritou.

Minimalistický a funkční design interiéru se projevuje také hravostí. Příkladem je třeba kočičí prolézačka ukrytá v knihovně i toaleta pro domácího mazlíčka schovaná pod schody do patra. Velmi povedená je například schodišťová skříň v dětském pokoji nebo pracovní místo v podkroví s průhledem do obývacího pokoje. Jak říká architekt, cílem bylo maximálně využít prostor a vyhnout se plochám, které nemají žádný účel.

Interiér domu se člení do několika funkčních částí. Denní zóna je maximálně otevřená a vizuálně rozšířená do exteriéru. Celé dvě strany tohoto prostoru lemuje prosklení. Vše je pak propojené s pracovnou v podkroví. Dětský pokoj je pro změnu dvouúrovňový, jeho součástí je galerie nad rodičovskou ložnicí.

Hygienický blok uprostřed půdorysu se vzdal světla ve prospěch ostatních místností. Suterén je záměrně tmavý, poskytuje pocit bezpečí a úkrytu v zemi. Následný přechod do denní části s krásnými výhledy do krajiny je pak o to silnějším zážitkem.

Dům má jasný a srozumitelný tvar, jenž doplňují propracované detaily. Podélný půdorys a sedlová střecha jsou znaky adaptované z venkovského kontextu, prošly však filtrem doby (příkladem je absence přesahů střechy). Strohý architektonický výraz je výsledkem hledání rovnováhy mezi zásahem člověka a přirozenou krajinou, mezi moderním a tradičně venkovským. Bílý domek archetypálního tvaru je umístěný na soklu z dusané, cementem stabilizované zeminy, a působí tak jako skulptura vyrůstající přímo ze země.

„Dům nemohl být vším, alespoň střet s finanční realitou nám to připomínal, ale může být dobrý v tom, čím je. Zdrženlivost ve velikosti domu prospěla kvalitě provedení, materiálové bohatosti a pravdivosti. Dům se vyhýbá imitacím, dřevo je dřevo, hlína je hlína. Samostatným dobrodružstvím byla i vlastnoruční výroba soklu. I to je součást příběhu a tvorby pravdivých materiálů,“ říká architekt. „Ne všechno se podaří přesně tak, jak bylo zamýšleno, ale ta autenticita je velmi podstatná,“ uzavírá.