Článek
Jak běžný člověk pozná, že je váza právě od vás?
Myslím, že moji tvorbu charakterizuje barevnost, hra se světlem a optická hloubka. Docílit toho není snadné. Pracuji se sklem už přes dvacet pět let a stále mě nepřestává překvapovat. Ale rád experimentuji a pokaždé, když držím vázu v ruce, přemýšlím, jak ji nabrousit, abych z ní dostal maximum krásy.
Kde berete neustále nápady?
Snažím se brousit čím dál náročnější a těžší kusy, abych posouval vlastní hranice a vydal ze sebe vždy to nejlepší. Každá váza se pak liší brusem, ale především výraznou kombinací barevných sklovin, které podjímám, vrstvím, přejímám a pak probrušuji. Jedna váza se pak ve světle proměňuje jako drahokam, další odkazuje k jemné secesi, jiná připomíná ranní krajinu zahalenou do oparu a tak dále. Záleží mi vždycky na atmosféře a příběhu. Sklo nevnímám jen jako tvárný materiál.
Stává se vám, že si ještě uprostřed práce rozmyslíte, jak bude váza vypadat?
Často začnu pracovat s jasnou představou a při broušení to celé změním, protože mě napadne lepší cesta, objeví se nové možnosti. Proto říkám, že největší inspirace je broušení samo, vlastně celé naše řemeslo.
Které dílo vás pořádně potrápilo?
Nejnáročnější na zhotovení byla váza Nouveau, taková moje pocta kráse a okázalosti secese. Je vyrobená z alexandritové skloviny, podjímaná červeným rubínem. Brusem a optikou trochu připomíná česaná paví oka. A pak i váza Orchidea. Každá váží téměř deset kilo a pracoval jsem na nich nejdéle. Proto skoro pokaždé, když dokončuji nějakou unikátní vázu, mám pocit, že už ji nechci nikdy ani vidět.
Jak dlouho jste na nich pracoval?
Na každé tak tři měsíce. Pro představu: „secesní“ vázu jsem nejprve odbrousil a vytvaroval reliéf do hlubokých pláství, následně pak brousil klínovými řezy, jeden vedle druhého. Strašné bylo jemnění těch řezů a leštění. Trvalo to dlouho, bylo to hodně náročné na trpělivost a oči, na přesnost.
Řekl byste, že je sklo nevyzpytatelný materiál?
Ano, práce se sklem, především na huti ve sklárně, je taková alchymie. Problémy řešíte pořád. Nikdy nic není na pohodu, ale musíte se s tím naučit pracovat. Jinak by člověk v oboru nevydržel. Když zkoušíte nové barevné kombinace nebo techniky, o to víc řešíte nezdary, než se dopracujete k úspěchu.
Praktičnost nebo estetika? Co převažuje u nápojového skla?
Požadavky someliérů a milovníků vína jsou vysoké. Hledají sklenice, které mají vyvážený tvar a umí podpořit chuť kvalitního vína. Takže jedno bez druhého se neobejde. Proto jsem redesignoval kolekci Dolce Vita (původní kolekci Lukáš Jabůrek představil v roce 2021 - pozn. red.). Snažil jsem se do nápojového skla otisknout jistou lehkost italského léta.
Já bych pořád něco měnil. Spokojený jsem, až když klienti odcházejí šťastní s novým dílem.
A povedlo se?
To musí posoudit jiní. Ale propsala se do nich dle mého inspirace Itálií. Sklenice jsou vyrobeny z nejtenčího skla, mají jemnou siluetu s vertikální žebrovanou optikou a odráží se v nich světlo. Ctí je ruční zpracování: všechny tvary jsou foukané do dřevěných bukových forem z bezolovnatého křišťálového skla.
Na závěr se zeptám: Je umělec vždy spokojený s finální podobou díla?
To je těžká otázka, protože já bych pořád něco měnil. Spokojený jsem, až když klienti odcházejí šťastní s novým dílem.
Vizitka
Lukáš Jabůrek je sklářský designér, který je známý precizním brusem. Původně chtěl být architektem, ale když na umělecké škole v Novém Boru poprvé vstoupil do hutě, žár, světlo i rytmus práce ho naprosto pohltily. Sklo jej fascinuje svou čistotou, hloubkou i schopností vyprávět příběhy.
