Omlazení prvorepublikové vily pomohla nová přístavba. Místní jí říkají Apollo

Vilu nechal postavit přibližně kolem roku 1920 pražský advokát. Už tehdy měla vlastní garáž, což nebylo v daném období úplně běžné. Později dům koupili rodiče současného majitele. Pro něj není jen nemovitostí, ale i místem s výraznou osobní a rodinnou historií. Vila, obklopená velkou zahradou, se za desetiletí stala také jedním z klíčových prvků svého okolí, je totiž zároveň jakousi pamětí obce.

„Klienti stáli o její plnou obnovu, chtěli stavbu znovu využívat. Jenže už byla poměrně zanedbaná, dlouhou dobu se na ní prováděla jen minimální údržba,“ vzpomíná architekt Igor David. Navíc byla pro nové potřeby rodiny příliš malá. Potřebovala posílit kapacitu tak, aby se každodenní život mohl soustředit převážně do jednoho podlaží a nebylo nutné neustále přecházet mezi patry.

Na první pohled se zdálo, že zvětšení prostor půjde poměrně snadno. „Vila má jednoduchý, téměř kubický tvar. Nabízelo se tak její přímočaré rozšíření. Když jsme tuto variantu prověřovali, ukázalo se, že výsledný dům působí těžkopádně a ztrácí autentický charakter,“ popisuje architekt.

V určité fázi proto padl návrh na úplné odstranění vily a výstavbu nového domu. Kompletní rekonstrukce se totiž jevila jako technicky, stavebně i finančně mimořádně náročná. Ukázalo se však, že stavba je pro majitele obrovskou srdeční záležitostí a pro architekty natolik zajímavým objektem, že by jeho genius loci žádná novostavba nenahradila. Rozhodnutí zachovat vilu proto bylo nakonec jednoznačné.

Pokračovat přístavbou ve stejném pravoúhlém principu se ukázalo jako komplikované. A tak architekti začali uvažovat opačně – ke hranatému domu se rozhodli přidat něco měkkého a oblého. Z několika variant vyhrála ta nejradikálnější: připojit ke staré geometrické hmotě nový objem organického tvaru, kterému kvůli jeho vzhledu začali říkat Hruška.

Organickou formu však nešlo jednoduše vyzdít. Nabízela se ocelová konstrukce nebo beton, který umožňuje vytvořit téměř libovolnou sochařskou formu. Ten však architektům připadal pro malebnou vilu příliš těžký, a to nejen konstrukčně, ale i pocitově.

Autoři proto zvolili dřevostavbu. Kvůli neobvyklé geometrii navrhli vlastní konstrukční systém. Určitou komplikací bylo hledání realizační firmy, protože řada dodavatelů se do takto atypického projektu nechtěla pustit. „Nakonec jsme ale našli tým, který princip pochopil a dokázal stavbu zrealizovat,“ chválí architekt.

Přístavba využívá nosnou dřevěnou kostru, na kterou navazují izolační vrstvy. Vnější plášť tvoří hliníkové šablony v přírodním odstínu. Hliník má speciálně upravený, jemně strukturovaný až perleťový povrch, který omezuje intenzivní odrazy světla. U zaobleného tělesa to bylo klíčové – zcela hladký přírodní kov by mohl sluneční paprsky velmi výrazně odrážet do okolí. „Místní přitom přístavbě začali přezdívat ‚Apollo‘, což je vlastně docela výstižný příklad toho, že si nová část domu začala žít vlastním životem,“ doplňuje Igor David.

Součástí rozšíření je také nový prostor jídelny, který směrem do zahrady vystupuje jako prosklený prvek. Nové části tak domu přidávají potřebnou obytnou plochu, ale zároveň zůstávají od původní vily výrazově jasně odlišitelné.

Interiér má stejně jako celý dům dvě polohy – starou a novou. V tomto případě architekti zachovali například historický čajový stolek a křesílka. Nábytek nechali zrestaurovat a křesla nově potáhnout, aby mohla být celá sestava znovu plnohodnotně používána.

„Podobně jsme pracovali i s charakteristickými lustry kombinujícími nerezovou ocel a sklo. I ty prošly repasí a vrátily se zpět,“ dodává architekt Igor David. Podle něj právě takové detaily zachovávají pocit návaznosti a sounáležitosti s minulostí domu. Člověk stále vnímá, že se nachází na známém místě, které má vlastní kořeny. Nový předmět může být kvalitní a krásný, ale význam původní věci a čas, který v sobě nese, úplně nahradit nedokáže.