O víkendu se otevře Lobkovický palác na Malé Straně. Tudy se utíkalo za svobodou

Honosný Lobkovický palác z 18. století byl od počátku centrem společenského a kulturního života.

V jeho reprezentačních sálech koncertovali známí hudební skladatelé, například Ludwig van Beethoven nebo Carl Maria von Weber. Prvního zmíněného v interiérech dodnes připomíná busta, umístěná symbolicky přímo naproti pianu, na které se zde koncertuje.

Ve 20. století se však role budovy postupně změnila. Roku 1927 ji prodala rodina Lobkoviců československému státu, ovšem bez mobiliáře. „A sloužila k mnoha rozdílným účelům. Byla tady třeba čínská ambasáda,“ připomíná diplomatka a tisková mluvčí ambasády Johanna Borchardtová, která v metropoli působí dva roky.

Sídlil tu postupně také Památkový úřad, Archeologický ústav, Vysoká škola politická nebo ho využívalo ministerstvo zahraničí. Po obnovení diplomatických vztahů mezi Československem a Spolkovou republikou Německo se palác od roku 1974 stal pražským sídlem německého velvyslanectví. Dnes v něm pracuje na sedmdesát lidí.

Nejvýznamnější kapitola historie budovy se odehrála v roce 1989. Už od léta začali na západoněmecké velvyslanectví v Praze směřovat občané socialistické Německé demokratické republiky, kteří chtěli prchnout na Západ za svobodou.

„Přicházeli sem na ambasádu, přelézali plot, který v té době nebyl tak vysoký jako dnes, kempovali na zahradě, byli po celé budově ambasády,“ přibližuje Borchardtová. V jednu chvíli zde pobývalo až čtyři tisíce uprchlíků. Historické fotografie z roku 1989, které velvyslanectví po dobu festivalu vystavuje, ukazují jejich tehdejší neutěšenou situaci.

„Jak můžete vidět, žili a kempovali dokonce i na schodišti. Celá ambasáda byla plná paland. Nebylo jich dostatek, lidé tak spali i na těchto schodech ve spacácích,“ ukazuje nám na schodiště zachycené na jedné z fotek, které se nachází hned za vchodem do jednoho z křídel paláce.

Podmínky pro několikatýdenní až několikaměsíční pobyt uprchlíků z NDR byly velmi složité. „Červený kříž tu měl stan, kde ve velkých hrncích vařil aspoň horké polévky pro uprchlíky. Byl tu samozřejmě nedostatek sprch a dalšího zázemí pro všechny,“ říká diplomatka.

Trávník zahrady se proměnil v bahno, k dispozici bylo málo toalet, stanů byl také nedostatek, někteří tak podle Borchardtové spali pod širákem, i když počasí už nebylo na podzim nejlepší.

„Ale měli svůj cíl a sen dostat se na Západ, takže jim to za to úsilí a nekomfort stálo. A to se nakonec vyplatilo,“ dodává. Situace přitahovala pozornost celého světa a byla předzvěstí rozpadu socialistického bloku ve východní Evropě.

Radost přineslo uprchlíkům 30. září 1989, jak nám vypráví mluvčí na „slavném“ balkoně směřujícím k zahradě proměněné tehdy ve stanové městečko.

„Náš bývalý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher promluvil k uprchlíkům právě z tohoto balkonu, oslovil je a dal jim vědět, že můžou konečně odejít do Spolkové republiky Německo,“ vypráví diplomatka.

Jeho slavná věta „Přišli jsme k vám, abychom vám sdělili, že dnes budete moci vycestovat“ vyvolala obrovské nadšení a stala se jedním ze symbolů pádu železné opony. Dodnes ji připomíná plaketa na místě, kde politik při projevu stál.

Jen o několik týdnů později padla Berlínská zeď a následně došlo ke sjednocení Německa. Události v Lobkovickém paláci jsou tak považovány za jeden z klíčových momentů moderních německých a evropských dějin.

Turisté, nejen ti němečtí, prý doteď chodí k bráně zahrady, skrze kterou je na palác a známý balkon vidět, aby aspoň z dálky zahlédli, kde se známé události odehrály. Několik takových jich tam postávalo i v době našeho natáčení.

Na dramatické události roku 1989 v anglické zahradě upozorňuje také plastika „Quo vadis“ od českého výtvarníka Davida Černého, zobrazující trabant – typické východoněmecké auto – na lidských nohách.

Jde ale o kopii, originál je uložený ve sbírce Fóra současných dějin v Lipsku.

„Mnoho uprchlíků přijelo do Prahy právě ve svých trabantech. Zaparkovali je kolem ambasády, zaplavily celou Malou Stranu, nechali je i v petřínském parku. V mnoha případech zanechali uvnitř auta i klíče,“ vysvětluje Borchardtová. Vzali do ruky tašky se svými věcmi a šli k velvyslanectví. „Opustili své domovy, zaměstnání, rodiny, přátele a tohle byl ten poslední krok,“ myslí si.

Zaměstnanci ambasády vám o víkendu nejenom povypráví o těchto událostech, ale také ukáží reprezentativní prostory, zdobené freskami a obrazy, kde se odehrávají diplomatické schůzky, debaty či koncerty. Těm je zasvěcen především 13 metrů vysoký sál, z něhož se vstupuje na zmiňovaný balkon.

„Sálu se říká Kupolový nebo Herkulův sál, protože všechny ty sochy okolo stropu znázorňují Herkula,“ ukazuje diplomatka. Postava Herkula s různými atributy má symbolizovat sílu, odvahu a vytrvalost.

Palác z počátku 18. století navrhl známý barokní architekt Giovanni Battista Alliprandi, stavěl se mezi lety 1703 až 1707 na místě někdejších vinic a zahrad, podle jiných zdrojů zase na místě pivovaru.

Vlastnil ho hrabě Přehořovský, kvůli dluhům se ale jeho dům prodal v dražbě a novým majitelem se pak stal šlechtický rod Lobkoviců, podle něhož nese své dnešní jméno. Rod tu stále připomíná zdobené písmeno „L“ například na kandelábrech na hlavním schodišti.

V průběhu staletí prošla budova několika úpravami, mimo jiné po požáru v roce 1768. Rozsáhlá zahrada původně sahala až směrem k Petřínu. K budově náleží také oranžerie, dnes využívaná jako kanceláře.