Lucie Nývltová vytváří svítidla ze skla, papíru, háčkovaných deček i květin

Protože není pouhým zdrojem světla, ale stává se uměleckým dílem, které k nám promlouvá. Probouzí v nás emoce, jako jsou radost, štěstí i klid. Do prostoru vnáší osobitost a jedinečnou energii, která u sériové výroby často chybí. Věřím, že ručně tvořené věci mají svou duši i příběh. Když vznikají s láskou, její otisk v nich zůstává. Takové světlo se může stát metaforou našeho vnitřního světla, které září i ve chvílích, kdy je obloha zahalená.

Každý interiér je jedinečný a žádá si vlastní řešení. Někdy vynikne jeden solitér, jindy celé společenství světel, které může působit například jako rozkvetlá louka. Taková instalace se bude krásně vyjímat ve vstupních halách, na otevřených schodištích či v srdci obývacích prostor. Uspořádání ve čtveřici se přirozeně hodí nad jídelní stůl. Atmosféru u konferenčního stolku s pohovkou doladí trojice světel. Páry i sólisté si pak své místo najdou v ložnici, pracovně či dětském pokoji.

U svítidel Papírové květy používám speciálně upravený hedvábný papír. Další světla vyrábím především ze starožitného skla, kdy proměňuji odložené skleněné mísy, vázy či tácy ve stínítka. Těší mě vracet život a lesk již nevyužívaným věcem. Podobně i staré háčkované dečky a umělé květiny dostávají v mém tvoření nové poslání.

Důraz kladu i na detaily. Je pro mě důležité sladit stínítko se správným tvarem a barvou žárovky i objímky. Klíčovou roli hraje také barva textilního kabelu. I taková drobnost dokáže svítidlu vtisknout úplně jinou tvář.

Základem je lehký, průsvitný papír specifické gramáže, ke které jsem postupným zkoušením dospěla. Z něj vystřihnu tvar okvětního lístku. Následně ho navlhčím a jemně pomačkám. Tím vznikají přirozené žilky a lístek získává realistický vzhled. Poté nanáším akvarelové barvy. Aby si lístky uchovaly svůj tvar a barvy zůstaly syté a živé, následuje tepelné zafixování. Na závěr připevňuji jemný drátek, díky němuž je možné květ tvarovat do podoby poupěte nebo rozvinutého květu.

V jednom starožitnictví jsem objevila zaprášenou skleněnou mísu a napadlo mě, že by z ní bylo krásné světlo. Od té chvíle začala má cesta za omšelými poklady. Postupně se u mě scházely nejrůznější misky, vázy i talíře – od rodiny a přátel, i z mých objevů na bleších trzích a bazarech. Největší výzvou byla technická stránka – jak sklo propojit s objímkou. Místní skláři mě odrazovali s tím, že vrtání do starého skla je zdlouhavé, drahé a materiál bude praskat. Nakonec jsem se do toho pustila sama. Pořídila jsem si kvalitní diamantové vykružovače a naučila se s nimi pracovat. Chce to cit, trpělivost a vědomí, že ne každé sklo se poddá.

Co se týká deček, využívám skvosty po prababičce i ze starožitnictví. Škrobím je do různých tvarů a následně z nich skládám stínítka, která mohou připomínat květy či letícího anděla. U umělých květin mě zaujala tvorba paní z Moravy, oceněná značkou Regionální produkt Moravského Krasu. Vytváří půvabné rostliny známé z naší krajiny. Pracuji také se staršími květinami, často s drobnými nedokonalostmi. Výsledné kompozice působí přirozeně, protože ani v přírodě není žádný květ úplně stejný.

Ručně opracované dřevěné valouny skládám do podoby mohyl, které jsou symbolem ochrany. Svítidla zároveň nesou energii stromů, z nichž valouny pocházejí – například ořešáku či lípy. Bublinková světla zhotovuji ze skleněných koulí, které pro mě fouká šikovný sklář. Působí étericky, připomínají duhové bublinky a do prostoru vnášejí pocit lehkosti. Světla z kuliček bukového dřeva a ovčího rouna jsou hravá a veselá. Ovčí vlna je pro mě další materiál, u kterého mi velmi záleží na původu. Hledala jsem dodavatele, jemuž jde o blaho zvířat, až jsem objevila chovatele z Valašska, který se o své ovečky stará s láskou.