Korejský béton brut: Po stopách odvážného stylu, který byste v této zemi nejspíš nečekali

Připomeňme, že jakkoli tomu název může napovídat, brutalistická architektura nemá evokovat brutální zacházení s hmotou a prostorem. Její název vychází z francouzského termínu „béton brut“, tedy „surový beton“, uhlazeněji pohledový beton.

Po hrůzách 2. světové války bylo potřeba vyřešit nedostatek bydlení a zmodernizovat jednotlivá města. Využití surových materiálů, jako je právě beton či sklo, představovalo efektivní a především rychlé řešení. Významnými epicentry brutalistní architektury se tak staly například Londýn či francouzská Marseille. Na východě to byl Sovětský svaz, který v těchto materiálech viděl technologický pokrok a opěvoval jejich moderní vzhled.

Jižní Korea se s brutalismem setkala především po konci korejské války (1950–1953), kdy mnoho lidí přišlo o své domovy i základní infrastrukturu, jako jsou školy, nemocnice či úřady. Také díky rozsáhlé zahraniční pomoci, zejména ze Spojených států, se země postupně proměnila v moderní a ekonomicky prosperující stát. Tradiční dřevěná architektura začala ustupovat železobetonovým konstrukcím, které umožňovaly rychlou a efektivní výstavbu.

Beton však zůstal v jihokorejské architektuře oblíbeným materiálem dodnes, i když současné stavby už většinou vycházejí z moderních architektonických směrů. Staveb, kde „surový beton“ hraje hlavní roli, je však v Jižní Koreji dodnes spousta. A některé z nich si rozhodně zaslouží větší pozornost.

Největší ostrov Jižní Koreje Čedžu skrývá mnoho pokladů – od nejvyšší hory země v podobě vyhaslé sopky přes lávové tunely a původní lesy až po svébytnou architekturu. Velkým lákadlem je dílo japonského „krále betonu“ – architekta Tadaa Andóa. Název Glass House (Skleněný dům) sice brutalismus přímo neevokuje, přesto zde autorův oblíbený materiál hraje nepostradatelnou roli. Budova z roku 2008 slouží především jako vyhlídkové místo na moře a okolní krajinu. Název stavby pak odkazuje na přítomné sklo, z nějž je vytvořena většina obálky budovy. Návštěvníci však nejdříve prochází betonovým vstupem, který vytváří výrazný, avšak esteticky promyšlený kontrast.

Na Čedžu se rovněž nachází Simple House od korejského architekta Moona Hoona. Prostý dům, jak zní název v češtině, to ale rozhodně není. Stavba z roku 2017 je složena z na sebe naskládaných konzolových boxů, které jsou vyztuženy železobetonovými nosníky. Jejich rozmístění umožňuje majitelům výhledy do všech stran ze třech různých úrovní.

Dům sice do místní krajiny příliš nezapadá, zato představuje výrazný a odolný prvek v nevyzpytatelném podnebí ostrova. Na ostrově panuje často velmi větrné počasí. Dům je tak na takové podmínky připraven, navíc se nemusí bát padající omítky.

Jižní Korea nepatří mezi vysoce nábožensky založené státy. Statistiky uvádějí, že zhruba polovina obyvatel se k žádnému náboženství nehlásí. Přibližně čtvrtina populace se však hlásí ke křesťanství, proto lze v této asijské zemi spatřit i křesťanské kostely. Některé jsou střídmějšího charakteru, jiné jsou pojaty v moderních tendencích. Jen málokterý ale vzbuzuje takovou pozornost jako The Closest Church ve městě Kimpcho.

Projekt studia IDMM Architects z roku 2015 stojí na rohovém pozemku, což částečně předurčuje jeho tvar. Jeho fasáda nemá jednotnou linii ani plochu – dělí se na dvě části, které se střetávají na vrcholu. První, orientovaná směrem k rušné části města, je tvořena robustním, leč členitým betonem. Druhá část je naopak z průhledného skla. Věřící tak mohou vyhlížet do přilehlého parku a naopak kolemjdoucí mohou pozorovat právě probíhající bohoslužbu. Kříž, který byste hledali spíše na střeše budovy, je integrován do fasády. Nechybí ani výstup na střechu, který nabízí vyhlídky na toto relativně mladé, moderní město.

Krása architektury mnohdy spočívá v rozmanitosti autorských přístupů. Každý si tak pod pojmy jako škola, kostel či bytový dům představí něco jiného. A to samé platí i pro knihovny. Ač mají všechny vesměs stejný účel, samotné stavby mohou mít vskutku rozličné tvary.

Knihovna Eunpyeong District Library v hlavním městě Soul se tyčí na kopci v severozápadní části města. Svým vzhledem může působit jako dobře opevněný hrad. Beton jako dominantní materiál jí dodává na robustnosti a uzavřenosti, zároveň však terasovitá budova z roku 2001 dodává svému okolí naději, že knihy skryté uvnitř dokáže chránit dlouhé roky.

Ze současného hlediska tato knihovna patří spíše mezi skryté klenoty architektury. V době svého vzniku si ovšem vysloužila prestižní cenu Korea Architecture Award.

Pro některé může její architektura působit poněkud ponuře. Brutalismus se ale snaží vymezovat vůči zdobným prvkům, což budova této knihovny dokonale splňuje.

Knihomolové si ovšem přijdou na své i v půl milionovém městě Pchadžu na severu země. Nachází se zde rozlehlý komplex budov, v nichž sídlí přibližně 250 knižních vydavatelství, knihkupectví či stylových kaváren. Ti z nich, kteří jsou zároveň i fanoušky brutalismu, by se pak určitě měli vydat k House of Open Books (Dům otevřených knih) – budově nakladatelství, které vydává překladové knihy.

Princip dynamické fasády vychází ze dvou linií (symbolizující dva jazyky), které se mají sbíhat do jednoho bodu. Nikdy se však zcela nesetkají. Budova od Himma Studio zde stojí od roku 2005 a svou filosofií odkazuje na pomalý životní rytmus, který čtení knih přináší.

Fasáda stavby působí až překvapivě hravým dojmem. Pohledový beton je na ní zpracován do plastických geometrických bloků, jejichž povrchy zdobí husté linie. Nechybí však ani dostatečné prosklení, aby dovnitř vcházelo sluneční světlo.

V Koreji lze ovšem nalézt i moderní architekturu, jejíž autoři práci se „surovým betonem“ posunují dál. Vytvářejí tak sice stavby s masami pohledového betonu, obvykle jim však dávají mnohem jemnější tvary, nezřídka až vysloveně organické. Typickým příkladem může být budova Haus Nowhere (viz úvodní snímek článku), již navrhl renomovaný architekt Chanjoong Kim ze studia The_System Lab. Architektura této budovy je součástí širšího konceptu nazvaného „The Future Returned“ (Budoucnost, která se vrátila). Stavba má působit jako monumentální objekt na pomezí brutalismu a sci-fi estetiky.