Článek
Nálepky s čárovým kódem jsou na zakoupeném výrobku často na tom nejnevhodnějším místě. Když už se nám povede je sloupnout, rády po sobě zanechávají vrstvu lepkavé hmoty, v horším případě i zbytek papírového nosiče.
Když nefunguje odmočení ve vodě, nebo to povaha předmětu vylučuje, musí nastoupit chemie. Problém je v tom, že kromě skla, keramiky a kovů jsou všechny ostatní materiály náchylné na poškození rozpouštědly.
Plechové dózy od dětské výživy v dílně uplatníme třeba na spojovací materiál, proto je nejprve zbavíme etiket.
Mechanické odstranění
Jako první vyzkoušejte prosté sloupnutí. Začněte odloupnutím růžku nehtem, vždy včetně lepidla, nikoli jen papírovou etiketu nebo plastovou samolepku.
Doporučujeme trpělivost a milimetr po milimetru zvětšovat odloupnutou část na úkor přilepené. Možná jste si všimli, že některé kombinace podkladu a lepidla dovolují naopak rychlé strhnutí, aniž by tato operace poškodila etiketu či podklad, na kterém nezůstane po lepidle ani stopa.
Výrobci a prodejci si s umístěním etiket a těžkou hlavu nedělají, po jejich sloupnutí často zůstanou zbytky lepidla.
U vícekomponentních produktů musíme někdy každou část čistit jiným prostředkem.
Odhadnout, jaký případ je před vámi, je věcí zkušenosti. Asi nejhorší je případ, kdy se pomalé odloupávání nedaří a při pokusu o rychlé stržení odstraníme jen část papírové etikety, většinou jen vrchní vrstvu lakovaného papíru.
Na lepidle pak zbude jen tenká podkladová vrstva, kterou již nejsme schopni sloupnout. Má to ale tu výhodu, že na rozdíl od hladké etikety k vrstvě lepidla lépe propustí vodu či rozpouštědlo. Stejného efektu docílíme seškrábáním etikety ze skla ostrým předmětem, třeba nožem.
Dobrými pomocníky pro hrubé odstranění papírových etiket z odolných povrchů jsou starý nůž nebo škrabka s žiletkou.
Začínáme s vodou
Jak už bylo řečeno, pokud to výrobek dovoluje, zkusme etiketu odmočit vodou. Typickým příkladem jsou sklenice od nějaké kupované sterilované zeleniny či ovoce, které chceme použít k dalšímu naplnění.
Šťastným povahám třeba nevadí, když ve sklenici od okurek s omšelou originální etiketou mají skvělý domácí kompot nebo marmeládu. Většině lidí to ale milé není, zvlášť když takový „vzorek“ od někoho dostanou.
Samolepku se nejprve pokusíme opatrně sloupnout i za cenu toho, že na podkladu zůstane lepidlo.
Nejjednodušší je sklenice po zpracování obsahu vložit do myčky nádobí. Horká voda si s většinou lepidel používaných pro tyto účely spolehlivě poradí. Vodou se snažíme odmočit také nálepky na plastech či kovech (např. na víčkách od sklenic).
Pokud je po vyjmutí předmětů z myčky etiketa stále na svém původním místě, nemá cenu dále plýtvat vodou. Stejně tak, když voda rozmělní papírovou etiketu, nikoli vrstvu lepidla pod ní. Nastoupit musí těžší kalibr.
Šetrný líh
O prostředcích pro odstraňování lepidel platí, že čím jsou šetrnější vůči materiálu předmětu, tím méně druhů lepidel dokážou narušit. Vždy na skrytém místě vyzkoušejte, zda nenarušují povrch výrobku.
U choulostivých povrchů byste měli zkusit štěstí nejprve s technickým lihem nebo produktem prodávaným pod obchodním názvem lihový prostředek.
Papírová etiketa se někdy odmočí, ale lepidlo se vodou nerozpustí. Vrstvu lepidla zkusíme z plastu odstranit nejprve lihem.
Každá z těchto kapalin má jiné složení, většinou jde o směsi různých alkoholů. Na některých plastech zanechávají bělavý závoj či způsobí zmatnění. Většinou ale lihové čističe povrch nepoškodí, někdy ale nedokážou narušit ani vrstvu lepidla.
Líh či jiný čistič, resp. rozpouštědlo doporučujeme nanášet pomocí hadříku, tamponu nebo vaty. Papírové utěrky se po chvíli drolí.
Lepidlo, které zbylo po seškrábání etikety, snadno odstraníme vhodným rozpouštědlem.
Univerzální čističe
Asi nejlepší poměr mezi čisticí schopností a nízkou agresivitou vůči plastům má technický benzin. Také pro něj platí zásada vyzkoušení snášenlivosti s povrchem na skrytém místě.
Technický benzin podle našich zkušeností odstraní většinu lepidel používaných pro lepení etiket na plasty, aniž by umělou hmotu naleptal.
Abychom urychlili působení rozpouštědla na vrstvu lepidla, je dobré etiketu nahrubo seškrábat. Pozor ale na poškození podkladu.
Podobně funguje aceton a ředidlo S6006 na tzv. syntetické nátěrové hmoty. Některým plastům ale dobře nedělají, pozor dejte zejména u transparentních materiálů, které po naleptání ztratí svou průhlednost.
Nejjednodušší disciplínou je odstraňování papírových etiket ze skla, které odolává jak poškrábání, tak rozpouštědlům.
Nitroředidlo bere vše
Daleko nejagresivnější z běžně dostupných rozpouštědel je ředidlo pro nitrocelulózové nátěry. Ještě se nám nestalo, že by si s nějakou etiketou či zbytky lepidla neporadilo.
Problém ovšem je, že poškozuje také většinu plastů. Při odstraňování nežádoucích polepů ze skla, porcelánu či kovů je to ale sázka na jistotu.
Láhev z polyetylenu (PET) odolává všem běžným ropným rozpouštědlům, horší je to např. s tvrzeným polystyrenem.
A náš další tip – dokáže rozpustit i zaschlé štětce, a to jak od rozpouštědlových, tak disperzních barev na vodní bázi. Chce to jen trochu trpělivosti, nechte je namočené třeba přes noc, pak je vykartáčujte drátěným kartáčem a znovu vyperte.
Štětec už sice nebude prvotřídní, ale na natírání plotu tenkovrstvou lazurou postačí.
Kovové povrchy jsou odolné, pokud jsou ale lakované, může se vrstva laku nevhodným rozpouštědlem naleptat.
