Zdeněk Maryška zvládá více rolí

Rodák z Mariánských Lázní má tento kraj tak rád, že když byli před více než dvaceti lety za kamarádem v nedaleké Olšině – u Zdeňka Míky, tehdejšího ředitele Vinohradského divadla –, tak „po třetím pivu“ padla otázka, jestli tady v okolí není něco ke koupi.

A bylo! Ne chalupa, ale pozemek se základy usedlosti po válce odsunutých Němců. Stavěli tak vlastně na zelené louce. Stejně jako majitelé pár sousedních chalup, kde dnes žijí místní i chalupáři.

„Jak jsme to viděli, tak jsme pozemek hned a poměrně levně koupili. Ale od sedmi majitelů… Naštěstí byli z Krumlova nebo Plané a chtěli se toho všichni zbavit,“ vzpomíná Zdeněk Maryška a jeho paní Hana dodává, že od začátku věděli, jak bude chalupa vypadat, aby odpovídala místnímu rázu. „Dokonce jsem si zjistila, že úplně původně tady měly statky a domy černé střechy. Někteří sousedi, kteří stavěli souběžně s námi, sice chtěli červené, ale nakonec jsme se i k radosti památkářů shodli.“

Po nákupu pozemku měli podmínku: do dvou let stavět. „Sice už mi bylo skoro šedesát, ale něco jsme si ještě chtěli na víkendy pořídit, a užíváme si to tady už jednadvacet let,“ dodává „rychtář“.

„Máme tady výborné sousedy. Lidi, kteří si pomáhají. Kamarád nám sem před naším příjezdem chodívá zapnout topení. Na ty moderní technologie a dálková ovládání si až tak nepotrpíme. Ale už máme robotickou sekačku na trávník.“

„Ve dvaaosmdesátém jsem odjížděl přes Německo do Ameriky a v devadesátém jsem se už do Brna nevracel a zůstal jsem v Praze. Příbuzné mám v Rakousku, takže na západní stranu tíhnu pořád,“ ohlíží se spolužák Bartošky, Heřmánka, Zedníčka…

Se zkušenostmi z restaurací v Mariánských Lázních (z mládí) získal v New Yorku práci v luxusním hotelu, která mu tam vydržela celých jedenáct let. „Mezitím mě pustili do divadelního angažmá v Chicagu – v zimě jsem jezdil přes jezero na běžkách,“ vzpomíná na svoji emigraci. Ale na Šumavě je nejraději a rád vzpomíná i na svá herecká studia a začátky v Brně.

„Když někdy zavzpomínám i na to, že jsem se stal doživotním členem Actor’s studia Paula Newmana, tak si leckdy někdo myslí, že se vytahuji. Ale byl to opravdu zážitek a on byl naším ředitelem a skromná superhvězda. Od takových lidí by se některé naše hvězdy mohly učit pokoře.“

Světoběžníkem vlastně pan Zdeněk nepřestává být ani ve svých téměř sedmasedmdesáti letech – jedna dcera má za muže Portugalce a s rodinou žijí v Bruselu, druhá v Austrálii…

Do Prahy je to od Lipna tak dlouhá cesta, že ji před divadelním představením Zdeněk Maryška neriskuje.

V Praze mají Maryškovi byt na Pankráci. V domě ze šedesátých let – aby se to nepletlo – kousek od Divadla na Jezerce. „Je to klidné místo a také se tam všichni sousedé známe. A je to kousek od metra. Do divadla chodím přes park pěšky. I na Fidlovačku, kde jsem za dvacet minut,“ pochvaluje si herec pražskou adresu střídanou chalupou, kde bývají, „jak jen to jde“.

Nedávno mělo premiéru představení Hoří, má panenko v Divadle na Fidlovačce (které považuje nyní za domovskou scénu), kde hraje hasiče Zdeňka…

„Vždycky si rád zahraji i u Heřmánků (Divadlo Bez zábradlí) v muzikálu Cikáni jdou do nebe. Nebo v komornějším představení Bergmanovy soukromé rozhovory s Lucií Trmíkovou.“

Chalupa zapadající do krajiny poskytuje veškeré pohodlí a komfort. Topný systém na elektřinu včetně podlahového topení je záložním a hlavní „slovo“ mají krbová kamna s průduchy i do podkrovních ložnic. Postavil je kamnářský mistr podle představ paní domu – základním designovým prvkem byla stará kovová mřížka, která předurčila konečnou podobu.

„Původně jsem chtěla křivý krb – jako břicho Paříže. Ale zabral by moc místa. Tak jsem si dala říct a přišla s novým požadavkem – aby to nevypadalo jako krematorium,“ usmívá se paní Hana s tím, že si na řemeslníky naštěstí nemohli stěžovat.

„Ale často to bývá i těžké. Měli jsme tu chlapíka, který si po posekání svahu řekl o tolik peněz, že jsem se sebrala a jela koupit do Budějovic křovinořez a od té doby kus pozemku sekám sama.“

Pohoda je tu patrná na první pohled – kam se člověk podívá!