Článek
Rodačka z Prahy dlouho žila v Libni i na dalších adresách, včetně Ďáblic, ale také v Žitné, k čemuž zvesela dodává: „Od té doby jsem značně povýšila a došplhala jsem až sem.“
Když s Jurajem Herzem bydlela osm let v nedaleké Slavíkově ulici (ve velkém mezonetovém, ale pronajatém bytě), tak prohlašoval, že z milovaného Žižkova se on na Vinohrady stěhovat nebude - i kdyby to mělo být jen o ulici dál. „Ale s hledáním bytu ke koupi do vlastnictví mi pomáhal a lítali jsme spolu po bytech tak dlouho, až mu to tady také padlo do oka a volbu mi schválil,“ vzpomíná herečka na pana režiséra s úsměvem.
Souhra a hezké věci
„Juraj měl rád hezké věci. Takže i výběr místa vzal za své. Hezké věci jsme měli rádi oba - problém byl v tom, co kdo za takové považoval. Já mám ráda staré dřevo, on preferoval sklo a chrom. Ten už tady tedy nenajdete. Je ale pravda, že měl cit pro propojování stylů. A to je tu také patrné. Takže barokní sekretář po mých rodičích se nijak neruší s vedle stojící televizí. S Jurajem jsme ve Slavíkovce bydleli až do jeho smrti. Pak jsem tento byt ještě nějaký čas pronajímala, a když čas uzrál, tak jsem se sem přestěhovala už sama. Přesto to tu mám moc ráda a ráda se sem vracím.“
Jako zakletý zámek z pohádky o Šípkové Růžence vypadá dům, který nabídl k prodeji zpěvák Rufus Wainwright
Netypický byt má na jedné straně šikmé stropy a střešní i štítová, památkově chráněná okna. O útulná zákoutí v něm není nouze - ve velké ložnici s přímým vstupem do velké koupelny, stejně jako v malé pracovně sloužící zároveň jako knihovna a šatna s vestavěnými skříněmi. Druhá část bytu je jedním velkým otevřeným prostorem s kuchyní a velkorysým a pohodlným posezením blízko vstupu na terasu, z které je výhled přes okolní střechy.
Mám tu dobré sousedy, kamarády a je tu i hezký zelený vnitroblok. Škoda jen, že si na něm nehrají děti - moc jich tu není
Zklamaný kominík
„Přímo tento byt mi pomohla najít kamarádka, která se vyžívá v pátrání na internetu. S realitkou jsem se pak rychle dohodla, i když jsem ze začátku byla zaskočena informací, která se tradovala po sousedech - bydlívala tu domina, na jejíž služby muži čekali na židlích před vstupem do bytu a postávali i na schodech. Nakonec jsem si řekla, že pány obšťastňovala, žádná vražedkyně to nebyla, mučírna tu také nebyla, a nedělala jsem si s tím dál hlavu.
A mám za to opravdu veselou historku s návštěvou kominíka, kterého jsem pozvala, když jsem to tu dolaďovala k obrazu svému. Poté, co odvedl svoji práci, se rozhlížel zmateně po bytě, až prohlásil - támhle na stěně visívaly důtky! A když pochopil, že došlo ke změně majitelky bytu, dost zklamaně odešel…“
Každý, kdo přijde, je - na zápraží s chybějící předsíní - mile zaskočen a nadšen, jak se před ním hned otevírá osobitý a prosvětlený prostor s jedinečným výhledem.
Pohoda hned za dveřmi
„Vždycky jsem tvrdila, že byt i dům musí mít předsíň. I kdyby měla být sebemenší. Tady jsem od toho upustila, i když by dostavba příček nebyla složitá. Ten rozhled hned od dveří mi za to stojí,“ pochvaluje si paní Martina s tím, že dalším bonusem bydlení je výtah. Ten byl k domu přistavěn poté, co se - podobně jako u většiny okolních domů - dostavovala patra s tím, že původní nájemníci získají právě výtahy.
„Mám tu dobré sousedy, kamarády a je tu i hezký zelený vnitroblok. Škoda jen, že si na něm nehrají děti - moc jich tu není. Stejně jako českých obyvatel, kteří by ty děti na dvorky pouštěli. Když sedím na terásce a mám pod sebou vzrostlé stromy a překvapivé ticho kolem, zjišťuji, že mi ani nevadí, že nejsem na chalupě - no, vše má svoje,“ pochvaluje si možnost volby Martina Hudečková, která v únoru přijímá gratulace k šedesátým narozeninám a oslavuje vlastně i prací, protože téměř každý večer hraje v divadle.
„Bydlím tady velmi radostně a snoubí se tu můj život s životem mých rodičů (otec Václav byl divadelní režisér) i Jurajovým. Vše už je samozřejmě částečné, ale má to tu ducha, který je mi příjemný. Jdu-li dnes kolem naší minulé adresy, tak se nijak nepozastavuji.“
Magdaléně Krupilové dávají lišky i dobré ráno
