Venkovský dům a hrad Romana Horkého

Věrní čtenáři si asi vybaví naši návštěvu zaznamenávající proměny interiéru prováděné s respektem k prvním obyvatelům venkovského stavení. Ale léto je čas nejen koncertů v přírodě, ale i pohodových chvil na vlastních zahradách. A ta u Horkých také prošla letitou proměnou.

Z užitkové zahrady, za humny původního majitele – mistra koláře, se stala během bezmála třiceti let (nejprve sem Roman jezdíval jen na chalupu) místem pro odpočinek, radost, harmonii, ale i nekončící práci všech zúčastněných.

Kouzlo místa a celé zahrady nezačíná až za vraty, ale už předzahrádka a chodník ukazují, jaký vztah k místu majitelé mají. Obyčejnou dlažbu a trávník postupně nahradil položený kámen (prostupující celým pozemkem) a osázená skalka.

„Vždycky říkávám, že domov je nejvíc. Energii dobíjíš tam, kde žiješ. Proto to tu chci mít podle našich představ a malebné. Všude, odkud se podíváš, musí být uklidňující pohled.

Úprava před barokním křížem je mé dílo. Nechám si ale poradit, co zasadit, a někdy mě to i baví rukama upravovat. Bez rukavic, nejsem žádný virtuos,“ usmívá se náš průvodce a zásluhy o největší část zahrady přenechává manželce Lucii, která si zakládá na tom, že osazuje zahradu tak, aby v ní byl život – včely, motýli, ještěrky, brouci, ježek.

„Daří se mi přenášet tento zájem i na naše děti a největší radost mám, když třeba Maxík donese ukázat na síťce včelu, kterou právě zachránil z bazénu,“ pochvaluje si paní Lucie a upřesňuje: „Zahrada musí být živá. Snažím se tu sázet hlavně medonosné rostliny. Zcela běžně na naší zahradě vídáme motýla dlouhozobku svízelovou nebo včelu samotářku drvodělku.

Ale musím Romana usměrňovat, protože on by všude nejraději sázel stromy... Máme rádi přírodu, ale v té volné motýla dneska téměř nevidíte. Tak co jde, ukazujeme dětem tady.“

„Máme tu taky asi deset let fógla (kosa), co se ho náš kocór bojí,“ dodává s jiskrou v oku Roman.

Část zahrady hned u domu s pohodlnou pergolou a se stylovým otevřeným kamenným krbem a obrostlou zelení Roman nazývá lesem. Vzrostlou borovici sázel před pětadvaceti lety jako malý stromek.

Další část je rovinka s bazénem a prolézačkami pro děti, ale i s křesílky k odpočinku ve stínu vzrostlého ořechu. Konec zahrady je pak vyhrazen pro záhonky na zeleninu a bylinky a pak je tu ještě „táborový kruh“ s ohništěm a totemem.

„Každá chvilka s dětmi u ohně je dobrá. A těší mě, že mají ty společné chvíle také rády – tak snad tady, doufám, nezdegenerujeme tak, jak to pomalu vypadá s celým lidstvem,“ konstatuje náš hostitel s věčnou duší trampa.

„Když jsem to tu koupil, tak za neobyvatelným domem nebylo nic než pole zarostlé lebedou. V naší krajině se dříve pěstovala jablóška neboli brambory, vládlo tradiční zemědělství a chovala se hospodářská zvířata.

Dnes už mají téměř všichni upravené a částečně okrasné zahrady. Ti staří vymírají a lidi dávají přednost městskému způsobu života před těžkou prací v hospodářství.

Pořád jsme tu ale ještě na venkově, a to je skvělé. Je tu klid, harmonické prostředí a v noci nebeské ticho.

Některé dobré věci se však mění, a to mi vadí. Místo brambor všude řepka a kukuřice. Dříve tradičně oslavované dožínky vystřídaly importované dýňové slavnosti a posléze Halloween. Tradice jdou do kopru, místo abychom je udržovali po vzoru našich předků.“

První věc, která se tu při zakládání zahrady objevila, byl přivezený několikatunový kámen. Kde ho z tatrovky vyklopili, tam zůstal a kolem něj zařizovali další zahradní prvky.

Z cest za posluchači a ke kamarádům si často Roman přivážel třeba kamenné schody ze starých hospod, žlaby pod okap ze zámků, vyřezávané dveře ze zbouraného domu... Další kamarádi mu pak podobné kousky pomáhají zrenovovat a on je vrací původnímu účelu.

„Náhody jsou člověku nakloněny. Když se díváš a hledáš, tak vždycky najdeš. Kameny mě vždycky bavily, a když jsem koupil tento dům, byl jsem šťastný z toho, že je celá stavba právě z kamenů. Hotový poklad! Žádné umělé hmoty a polystyreny tady nemáme.“

Přes léto má Roman Horký a Kamelot plný kalendář. „Je zvláštní, že nás zvou soukromí pořadatelé (kamarádi), ale městští kulturní atašé se zatím do žádných kulturních akcí nepouštějí. Má na to jistě vliv nepřehledná covidová situace a nejistota měsíců příštích.

My se ale těšíme na společný koncert s mojí kamarádkou Věrou Martinovou. Ten si pořádáme sami. Uskuteční se opět na překrásném místě – kousek odsud – v kouzelném údolí na louce pod zříceninou hradu Levnov („Ketkovák“). Přesně na tom místě, kam jsme zamlada jezdívali na čundry (koncert proběhl v pátek 30. 7. 2021 v 19:00 hodin, rozhovor vznikal dříve).“