Hlavní obsah

Jak bydlí spisovatel Josef Formánek v bývalé hájovně

6. 1. 2014, 13:23
Právo, Zdeněk Smíšek

Josef Formánek je z těch spisovatelů, které jejich čtenáři poznávají na ulici. Ale když měl indiánské období, tak ho sousedé v blízkosti chalupy považovali za blázna, protože jezdil po okolí na koni oděn jen do bederní roušky. Jako zkušený cestovatel reportér projel kus světa, ale poslední dobou je mu nejlépe v bývalé hájovně mezi Teplicemi a Lovosicemi.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Topí se jen v kamnech. „Je to pracné, ale zase se člověk odreaguje a udržuje v nějaké kondici.“

Článek

Šamani by možná uměli vysvětlit, proč se rodák z Ústí nastěhoval - aniž by to zde odpočívající i píšící dobrodruh tušil - do stavení, kde žil jeho praděd.

Bývalá schwarzenberská hájovna je vůbec magické místo a její interiér je malé Náprstkovo muzeum. Je tu vidět příběh, který náš hostitel začal psát možná už na některé ze svých cest na jeho oblíbený ostrov Siberut v Indonésii.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Josef Formánek

Josef - mimo jiné držitel kapitánských zkoušek - hájenku moc nemodernizoval. Jeden z největších stavebních zásahů tu je nové kulaté okno ve zdi připomínající výhled z kajuty. Jako knihovna slouží staré zárubně dveří doplněné o police. Z vodovodu teče pitná voda z vlastní studny.

Zloděj pravdivých příběhů

Do Prahy se Josef Formánek poslední dobou vrací hlavně kvůli autogramiádám a autorskému čtení, kde byl i den před naší návštěvou, protože vydal další knihu (Syn Větru a Prsatý muž) navazující na veleúspěšnou prvotinu Prsatý muž a zloděj příběhů.

Bývalý spoluvlastník a zakladatel cestovatelského magazínu Koktejl nemá o zásobu příběhů nouzi, i když teď jeho čas a srdce patří hlavně jeho druhé dcerce Ninušce, ženě Janě a Kájince z prvního manželství. „To jsou mí nejbližší lidi na světě.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

Do světnice se vejdou vzpomínky na více kultur.

Sám se považuje za extroverta i introverta zároveň.

„Dokážu být kvůli vydavateli a propagaci knih na povel zábavný, ale upřímně - moc to nemiluju. Jinak jsem zalezlý brouk ve své pracovně a to je tady. Tedy u kuchyňského stolu. Mám při psaní trapný, ale můj rituál, že si zapálím svíčku, zapnu vodní fontánku se soškou buddhy, a dokud nedopíšu, tak si dokolečka pouštím jednu desku. Třeba symfonické Queeny nebo zenovou flétnu. A kouřím. Při psaní vidím v hlavě obraz a už mi nabíhají příběhy. V té chvíli musím rychle psát, aby obraz nezmizel. Málokdo to po mně vůbec přečte.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

I v kuchyni se zdánlivě zastavil čas.

Legenda o tichém místu

Samota přizdobená stodolami, ale i tajemným sousoším pytlů na mouku vytesaných z kamene a rozmístěných v kruhu, k čemuž mají místní jakousi legendu, je zvláštní už tím, že přes své kouzlo není až tak daleko od dálnice.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Vzpomínkou na moře i oceány je nové lodní okno ve zdi.

„Tak dlouho jsem jezdil po okolí a hledal místo, které by bylo o samotě a ne zase tak daleko od města, až jsem se dostal sem, kam mne přivedla moje úchylka. Rád hledám kamenné hroty šípů. A když jsem se jednou s dcerou vracel z pole, přivedla mě cesta sem. Za plotem stál pán, tak jsem se zeptal, jestli neví v okolí o něčem podobném na prodej. Odpověděl mi, že on to prodává. Už jsem cítil, že sem patřím. Když jsem pak později ukázal fotky stavení mému dědečkovi, odpověděl mi, že tam žil jeho táta! Opravdu. Takže se tady cítím prostě jako doma. Promoklé zdi ani křivý strop mi nevadí. Vše je tu tak, jak má být. Nalezený hrot šípu i chalupa vymezily celý můj život.

Foto: Václav Jirsa, Právo

Kniha tu má své místo i v koupelně (ve vaně).

Cestováním po pralesích pořád hledám odpověď na otázku, jací jsme byli my, když jsme neměli elektřinu, auta, televize, telefony... Tam jsem to našel. A v poslední knížce jsem se nakonec dobral k tomu, že každý si svůj prales, své tiché místo může najít kdekoliv. Můžete si ho udělat i doma, kde na vás neustále mluví manželka a děti. Ale trvalo mi to čtyřiačtyřicet let, než jsem na to přišel.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

Ve svahu vznikla pergola na terase s bazénem.

Mapování emocí

Místo svého bydliště Josef Formánek uvádí jako Malou Tatimerz. Ale mapu s takovým místopisem ještě nevytiskli.

Rodinka tu nastálo žije společně druhou zimu. „Je tu zvláštní, burácející ticho, které vám zahlcuje uši, to se vám ve městě nestane a miluju to tady.“

Foto: Václav Jirsa, Právo

K bazénu přicházívají srny pít.

Po osmnácti letech v časopisu, jak Josef říká, opustil své dítě a odešel na volnou nohu. Došel daleko. Prsatý muž a zloděj příběhů má přes osmdesát tisíc výtisků a dvanácté vydání.

„Při sčítání lidu v kolonce náboženské vyznání vypisuji: arat sabalungan. A když zabíjím ryby, které mám rád, tak se jim omluvám a opravdu říkám jako moji oblíbenci staří Mentawajci: Omlouvám se ti rybo, že tě zabíjím, protože mám hlad a chci se z tebe najíst. Omlouvám se i stromu, když ho kácím kvůli dřevu na topení. Tyto rituály opravdu dodržuji a určitě jsem pověrčivý. Jako Nicholson ve filmu Lepší už to nebude,“ směje se náš hostitel, což mu připomnělo i novinku, že o jeho knihu Mluviti pravdu má zájem hollywoodská produkce.

Foto: Václav Jirsa, Právo

U stodoly jsou kamenné pytle. Vysvětlením je jen legenda o mládenci ze mlýna.

„Emoce mi pomáhají psát. Umím se poprat i rozbrečet u západu slunce. Kdybych nebyl takový blázen, jaký jsem, tak bych ani nemohl psát knihy, které se lidem, jak mi píšou i říkají, líbí. Naštěstí.“

Reklama

Související témata:

Výběr článků