Článek
Mám to prostředí tady moc ráda," říká nám s jiskrou v oku a nad kávou během příjemného posezení v podkroví nad ordinacemi. Přestože na divadelních prknech ani v televizi se nebojí žádného odvazu a své hosty ve studiu nijak nešetří, vlastní domácí území i soukromí si hlídá a užívá si v něm klidu.
"Než jsem se přistěhovala sem, tak jsem strašně pendlovala. I proto to tu beru jako domov, nejen proto, že jsem tu u svého muže. Má mě moc rád a je mi u něho tím pádem dobře. Narodila jsem se vlastně za rohem. Šárka, Suchdol, Horoměřice, Nebušice - to je moje dětství. Mám to tu i prochozené, protože jsme s rodiči hodně chodili na vycházky po okolí. Auto jsme neměli. Později jsem si všimla, že je tady i veterina. Můj muž ji tu má nějakých dvanáct let - to mi bylo osmnáct," směje se Kateřina.
Kouzlo starého v novém
V novém prostředí se Kateřina aklimatizovala rychle. "Ještě než jsem se přistěhovala k manželovi, tak mi nechal zařídit jednu místnost jako šatnu, protože věděl, kolik mám oblečení. A když jsem měla potřebu nějaký bytový doplněk pořídit nový (třeba obrázek) nebo starý vyměnit, tak s tím také neměl problém. Je tak laskavý, že mi ve všem vyhověl a při zařizování společné domácnosti jsme se ve všem shodli. Už proto, že se vším souhlasil," chválí Katka s úsměvem svého manžela.
Kateřina Hrachovcová má vedle bytu veterinární ordinaci.
"Jak je statek zrenovován se mi líbí - moderně a účelně, barevně. Ale svůj pokoj bych si tak představit nedovedla. Vyrůstala jsem v bytě zařízeném starými věcmi. Starožitné věci měla maminka po rodičích. I když jsem k nim měla vztah, říkala jsem si, že jednou to doma budu mít jinak. Preferovala jsem styl IKEA, ale poslední dobou už nacházím zalíbení ve starých věcech a zdají se mi lepší. A co jsem dostala od mamky, mám ráda jako věci, ke kterým mám osobní vztah," říká.
A dodává: "Poslední dobou mě dokonce baví chodit i po antikvariátech a bazarech, kde nevyhledávám vyloženě starožitnosti, ale třeba staré truhly a věci, které někdo považuje za harampádí. Různé plechové nádoby... Ráda si také vytvářím různá zátiší. Ale vyloženě výtvarný cit a dobré nápady má moje sestra. Vystudovala výtvarnou školu. Sice se nyní věnuje počítačové grafice, ale umí doma i hezky aranžovat. Ale i můj muž umí vymýšlet hezké věci. Zařizování nás baví."
Prostor nejen pro barvy
MVDr. Jan Herčík tady žije od narození a živě si vzpomíná, jak s dědečkem ("Dědeček měl samozřejmě hospodářská zvířata.") skládal seno na půdě v místech, kde má dnes se společníkem kancelář. "Statek koupil pra pra pradědeček od premonstrátů, kterým tu patřívaly okolní polnosti. Začal jsem to tu za své prostředky a vlastníma rukama budovat v roce 1993, kdy jsem ještě souběžně učil na vysoké škole. Zasekával jsem vodu, kopal přípojky... Samostatnou ordinaci mám od roku 94.
Později jsem tu měl i jednoho zedníka, pana Mojžíše, který si tenkrát bral dvě stě korun na hodinu. Vždycky se zeptal, co má udělat, a moje nápady uměl realizovat. Když už pak ordinace fungovala, už jsem si na realizaci dalších představ bral firmu. V poslední fázi jsem přizval profesionální architekty. Šlo mi o to, aby moderní prvky byly sladěny s původní architekturou a myslím, že se to povedlo, i když paní architektka Erika Stočková chtěla být ještě odvážnější. Přicházela s nápady a já ji s kolegou musel občas držet při zemi. Ale musím říci, že to byla fajn spolupráce a s výsledkem jsem spokojen. I když v použitých barvách byla odvážnější než já."
Interiéru vévodí oranžová.
Na přebudovaném statku se zjevně cítí dobře nejen lidé, ale i jejich zvířata. To první mohu soudit podle sebe, to druhé pan doktor jenom odhaduje.
"Zvířata mají jinou škálu barevného vidění. Spíše odlišují více odstínů šedi než my a oko nemají tak přizpůsobeno na vnímání barev. I když to je otázka, kterou si člověk může stokrát pokládat... Je pravda, že čím více se interiér kliniky nebo ošetřoven podobá interiéru domácímu, tak se zvířata cítí jako ve svém a tedy lépe. Nebojí se. Je to i tím, že prostor je tu velký. Také tu můžeme oddělit zdravá zvířata od nemocných." I při návštěvě jiné veterinární ordinace jsem si uvědomil, že by dané prostředí mohl závidět nejeden humánní lékař se svými pacienty.
Obě křídla původního klasického hospodářského dvoru spojuje nová prosklená recepce s dřevěnými opěrnými trámy. Dvůr částečně zastřešuje na sloupech odvážně ukotvená plachta. Ocenili jsme ji i my, protože v době naší návštěvy pršelo a prohlídku ordinací jsme zvládli suchou nohou.
Divadlo a relaxace
"Jsem tady samozřejmě rád, ale mít bydliště vedle pracoviště časem určitě svým způsobem stereotyp přinese a já se z něho dostávám tak, že rád chodím do divadla," svěřuje se nám doktor Herčík.
Veterinární ordinace má zajímavý moderní design.
I když při studiích v Brně se spolužáky hrával divadlo - prý nezapomenutelné nejen pro přímé účastníky, zůstává toto téma přece jenom nosnějším pro Kateřinu, dříve Hrachovcovou: "I když nechci nic konkrétního zakřiknout, už se těším na novou hereckou práci. Na divadlo. V televizi jsem vlastně každý týden, do toho nějaké další zábavné pořady... Ale to nepovažuji za opravdové divadelní herectví. Od školy jsem vlastně žádnou divadelní pauzu neměla. Po pěti letech v plzeňském divadle jsem dala výpověď, protože jsem chtěla zkusit nové věci s jinými lidmi. Od té doby jsem na volné noze." Kateřina si na nevytíženost nemůže stěžovat.
Nestěžuje si ani na nedostatek času pro práci na zahradě. Ta jí nikdy prý nevoněla, i když má ráda květiny. "Když jsme byly se sestrou malé, naši měli kousek za Prahou zahrádku, kde táta vysázel rybíz, meruňky, angrešt, slunečnice, jabloně... Mám to zafixované jako velkou starost a musely jsme také pomáhat. Pro mámu to byl nakonec s česáním a zavařováním stereotyp a velká práce. Vlastní zeleninu nebo ovoce opravdu pěstovat nemusím. Navíc je zahrada tchánovou parketou. A moje relaxace? To jsou opravdu chvíle tady, na veterině. Zvířata mám ráda a líbí se mi tu samozřejmě i díky mému muži. Také kvůli tomu, jak pomáhá a jakou dobrou náladu kolem sebe šíří."