Článek
Film Tacho (režie manželka, hlavní role, muzika, námět -Dan) měl v době naší návštěvy na tachometru už první kilometry na cestě za diváky, a tak jsme se mohli bavit i o dalších aktivitách našeho hostitele. I když byl z posledních zážitků unavený, mohl se usmívat. Daří se mu na všech frontách.
Polovoják s velkým D
Kdy při takovém nasazení vlastně stíhá být doma s dvojčaty, třetí dcerkou a manželkou?
„Moje obrovská deviza je, že jsem nesmírně přizpůsobivý člověk. Jsem spíš takový polovoják a stačí mi málo. Přitom je pro mne domov místo s velkým D a vnímám ho. A je těžké popisovat, jestli se to pro mne změnilo třeba i s narozením dětí.
Získání historického domu přímo na Vyšehradě bylo otázkou štěstí.
Víte, moje žena mi málem umřela. Rok jsem se o ni během těžké choroby staral. Mezi námi je taková vazba, že je těžké popisovat ji někomu, kdo něco podobného nezná. To není jen láska, je to ještě dál. Znám ji dokonale a pro mne nemá žádné tajemství. A domov, štěstí - to je o pocitu, který jsem schopný vnímat. A také vím, že když budete pořád na něco čekat, tak se štěstí nikdy nedočkáte.
Zdobnost v kombinaci s pop artem ozvláštňují přízemí domu.
V Afghánistánu jsem viděl borce, kteří nemají střechu nad hlavou, protože jim do baráku bouchla raketa. Ale přesto mají v očích něco, co odráží jejich pocit hlubokého štěstí. Pobíhají kolem nich děti, mají ženu.
Umějí být šťastní i v málu. Když vycestujete, vidíte to i jinde ve světě. Štěstí a domov jsou naše vnitřní schopnosti. Stejně jako národ, vlast a tak dále. Za jakýchkoli podmínek je to o tom, jak to sami chápeme. I kdyby to bylo třeba -v uvozovkách - nádraží. A když k tomu máte ještě člověka, se kterým jste srostlý jak jeden, i když nikdo nejsme dokonalý, tak je to pak onen domov s velkým D.“
Prožít, ne jen přežít
Posledních sedm let Dan studoval svůj další obor natolik, že se dnes aktivně věnuje tzv. mentálnímu koučinku. „Spolupracuji s několika vrcholovými sportovci a jsem jim takovým průvodcem na jejich cestě za odevzdáním nejvyššího výkonu. Kondiční trenér radí, jak naložit s tělem, já se snažím poradit a pomoci se zvedáním činek v hlavě.
Samozřejmě jsem si výsledky studia vyzkoušel na sobě. Mých extrémních výkonů si všimli jiní a ptali se, jak to dělám. Začal jsem s tím kvůli sobě, až jsem zjistil, že mám určitý dar zkušenost předávat dál. Vydělávám si jinak. Pomoc sportovcům mě může jen bavit. Navíc to jsou lidi, kteří se dostali ve svých disciplínách na vysokou úroveň a jsou vyzrálými osobnostmi, které mohou dávat i druhým. A já se od nich opravdu také učím. Je to pro mne dar a obohacení.“
Získání historického domu přímo na Vyšehradě bylo otázkou štěstí.
Jak Dan Landa říká, při zvládání psychiky jde o složitou věc s jednoduchým výstupem. „Jenže ani o tom se nedá krátce mluvit. Ale kdyby se každý věnoval svému oboru na základě studia a znalostí, tak bychom byli dokonalá společnost. Zahradník by dělal svoji práci s láskou, zedník by byl hrdý na své zednictví. Najednou bychom cítili společnou vazbu. Dnes lidi přemýšlejí o tom, jak život rychle přežít a pobavit se. Ne, jak ho prožít. Ale i stavění baráku jde přece prožít. A v tom vidím smysl mé práce - učit lidi, kteří to chtějí, věci prožívat.
Jsou vrcholoví sportovci, kteří jsou ze svého startu tak vystresovaní, že ho jdou přežít. Ale musí si ho prožít, radovat se z něho. Nemají nad čím fňukat. Problém je něco jiného - třeba nemít ruku. Ne být mezi vyvolenými.“
„Ředitelský“ stůl, u kterého Dan Landa přijímá návštěvy.
Aby Daniel Landa neměl ve svém, řekněme, závodnicko-uměleckém životě adrenalinu málo, přidal si do svého rejstříku poslední dobou i hloubkové potápění v moři, kde se dostává do bezprostřední blízkosti žraloků. „Žádný vrcholový sportovec mi nemůže říkat, že nevím, co je napětí.“
Luxus v peřinách lásky
Dan Landa, kromě toho, že je -jak říká - klidně schopný spát třeba na bedýnkách od brambor, nechává otázku designu, stylu a vybavení bydlení na manželce. Nehledě na to, že ta je zvyklá režírovat.
„Ale jestli někomu přináší radost řešení toho, jak vypadá jeho dům, no tak super! Já to tak ale nemám. Kutil opravdu nejsem. Jsem opravdu nenáročný a rád svým přístupem uberu starosti druhým.
Bydlíme v malém domečku, ale je tam tím pádem víc lásky. Druhý malý domeček máme jako pracoviště, ten první je bydliště. Je roztomilý, i když je nás tam na ten prostor hodně - čtyři ženy a moje maličkost. Ale zase jsme si všichni blízko. Je to tam opravdu luxusní bydlení v peřinách jejich lásky.“
Vánoční čas nemusí připomínat jenom smrček. Není kancelář jako kancelář.
Při Danově smyslu pro čestnost nebylo překvapením jeho přiznání: Před lety dal své ženě tzv. křivácký slib: „Na začátku našeho vztahu jsem své ženě slíbil, že za ní půjdu do Německa a budeme bydlet střídavě tam i tady. Chudinka tomu uvěřila. Netušila, že ji zmanipuluji a svému slibu nedostojím,“ usmívá se Dan (na vánoční svátky byl s rodinou u manželčiných rodičů v Düsseldorfu).
Přiznání podvodu
„Trpí tím dodnes a budu to muset napravit. Už tím, že nyní hledáme koprodukční partnery, abychom mohli pracovat ve více zemích. Podvedl jsem ji, ale bylo pro mne důležité zůstat tady. Ne, že bych se v Německu neuživil. Měli jsme tam vynikající kontakty. Její tatínek byl předním novinářem, navíc rodičům funguje podnikání - mají hotel. Rozhodně bychom se tam v našich začátcích měli lépe než tenkrát tady. Ale ta moje vlastenecká touha pořád něco zlepšovat mě nakonec vlastně i vynesla nahoru.
Natolik, že mě lidi udělali i slušně si žijícím. Nebylo by slušné odejít jinam, dokud nenaplním pocit, že jsem udělal maximum. Mirjam si tu našla spoustu přátel, i když umí při pracovním jednání, jak jsou v Německu zvyklí, druhé ranit svojí přímostí. Je nesmírně milý člověk, ale neukazuje to každému. A já tu mám pořád ještě jako hudebník takový vliv, že s ním jde dělat něco pozitivního. Zkouším různé věci, kterými se snažím něco vrátit obyčejným lidem - Čechům za to, že mě někam vyzdvihli. Až mi dojde střelný prach, třeba budeme moci uvažovat o odchodu i někam úplně jinam. Zatím ještě nějaké zbytky střelného prachu mám, tak uvidíme.“
