Článek
Pavilon bude veřejnosti zdarma přístupný do 25. října 2026 a navazuje na tradici, podle níž Galerie Serpentine každoročně oslovuje významné světové architekty s žádostí o návrh dočasného pavilonu. Během posledních 25 let se zde představila řada slavných jmen, ale letošní, v pořadí již 26. stavba, je v jednom ohledu výjimečná – jako první v historii projektu využívá cihlu coby hlavní stavební materiál pro objekt, který máme obecně spojený s představou lehkých konstrukcí.
Autory návrhu jsou architekti Isabel Abascalová a Alessandro Arienzo. Ti našli inspiraci v klikaté zdi (místními nazývané crinkle crankle wall), tradičním architektonickém prvku známém především z anglického Suffolku. Ačkoliv jsou tyto zdi tvořeny pouze jednou vrstvou cihel, střídání konvexních a konkávních oblouků jim dodává extrémní stabilitu. Jsou odolnější vůči bočnímu větru a paradoxně spotřebují méně cihel než rovná zeď, která by kvůli pevnosti musela být silnější. Zajímavostí je, že nejde o anglický vynález, do země tuto technologii v 17. století přivezli nizozemští inženýři.
Mexičtí architekti stejný typ zdi tedy využili i v londýnském pavilonu. Jižní stěna se elegantně vlní, zatímco severní část stavby se přizpůsobuje okolním stromům. Celek uzavírá lehká průsvitná střecha, která do interiéru propouští denní světlo i čerstvý vzduch. Výsledkem je prostor, který působí současně jako budova i jako součást parku.
Použití cihel je zajímavé a zároveň symbolické i z dalšího důvodu. Je to materiál běžně spojovaný s trvalými stavbami a dlouhou životností, nikoli s dočasnými objekty na jednu sezonu. Architekti však chtěli ukázat, že i tradiční materiál může působit lehce a současně nabídnout nové možnosti využití. Díky promyšlenému rozmístění cihel vznikají ve stěnách průhledy a mezery, které konstrukci opticky odlehčují a dodávají jí téměř hravý charakter.
Volba tohoto materiálu zároveň odkazuje na typickou londýnskou architekturu. Červené cihly jsou pro britskou metropoli charakteristické a pavilon tak vede symbolický dialog s okolními budovami i zahradní architekturou.
Typické vlnité zdi, tzv. crinkle crankle walls, jsou k vidění nejčastěji v hrabství Suffolk.
Při návrhu podoby pavilonu sehrál svou roli i samotný název - Serpentine. Slovo označuje nejen nedaleké jezero, ale také hada, který má v latinskoamerické kultuře významné postavení. Podle architektky Isabel Abascalové představuje symbolické propojení země, vody, vzduchu a nebe. V tomto případě je tvar vlnícího se hada vyjádřením propojenosti pavilonu s jeho okolím.
Pavilon totiž nemá dveře, a je tak plně přístupný každému návštěvníkovi parku. Během léta bude hostit kulturní program Park Nights zahrnující hudbu, tanec, veřejné předčítání literatury a další umělecký program. Podle uměleckého ředitele galerie Hanse Ulricha Obrista má být pavilon především místem setkávání. V době, kdy se společnost stále více uzavírá do vlastních světů, nabízí jednoduchý prostor, kde mohou lidé společně trávit čas, potkávat se a sdílet zážitky. A právě v tom spočívá jeho největší hodnota.
