Architekti mapují hliněné stavby v Česku. Hlína jako stavební materiál zažívá renesanci

Hliněné stavby nabízejí mnoho výhod, jimiž se objekty z moderních materiálů pochlubit nemohou. Hlína dokáže rychle pohltit nadbytečnou vlhkost ze vzduchu a naopak ji v době sucha uvolňovat zpět do interiéru, což prospívá dýchacím cestám a zabraňuje vzniku plísní. Také skvěle akumuluje teplo; v létě dům příjemně chladí, v zimě drží teplo. Výhod je tolik, že se architekti rozhodli nejen zmapovat všechny hliněné stavby v Česku, ale navíc i sumarizovat veškeré stavební poznatky o nich.

Jde o výzkumný projekt Fakulty architektury Vysokého učení technického (VUT) v Brně. „Projekt se zabývá také archaickými konstrukčními postupy, které by bez systematického výzkumu mohly upadnout v zapomnění,“ uvedl jeho hlavní řešitel Zdeněk Vejpustek.

Jedním z počinů jeho týmu je Interaktivní mapa Historické hliněné stavby v ČR. Shromažďuje informace z různých zdrojů a propojuje je s nově tvořenou dokumentací hliněných staveb. Umožňuje zaznamenávat celé objekty i jednotlivé konstrukce, povrchové úpravy, dekorace a další prvky.

Mapa je koncipována jako otevřený nástroj, jehož obsah lze postupně zpřesňovat a rozšiřovat. Třístupňový systém, který je v prvním stupni otevřený široké veřejnosti, umožňuje zadat základní informaci o objektu, následně záznam zkontrolovat, uveřejnit a v posledním kroku průběžně doplňovat o podrobnější a odborné údaje. A každá hliněná stavba se počítá, takže v databázi jsou jak zrekonstruované nebo zcela nové stavby, tak i rozpadající se zdi, venkovské stodoly a chátrající domky.

Příkladem je unikátní kolumbárium v Mořicích na Prostějovsku, které loni po čtyřech letech prací dokončili tamní obyvatelé spolu se studenty architektury. Je z nepálené hlíny. Tým si pohrál s každým detailem, laboratorně se na VUT zkoumalo složení půdy tak, aby se našla ta nejodolnější. Výsledkem je drobná stavba, kterou budoval tým ve věkovém rozpětí od dětí ze školky po seniory. Osobitá pietní stěna zahrnuje 30 míst pro uložení uren se zpopelněnými ostatky.

Způsobů, jak se stavělo z hlíny, je mnoho. Jedním z nich je budování zdiva z hliněných válků (základní kusový stavební prvek z hliněného těsta, tedy směsi jílu, vody, písku, štěrku a organických příměsí, např. sekané slámy či plev - pozn. red.) kladených horizontálně. Architekti vytvořili metodiku, která vysvětluje, jak si tyto válečky vyrobit a jak s nimi stavět. S klasickými pálenými cihlami totiž nemá tento postup nic společného.

„Reagujeme tak na nízké povědomí, nedostatečné znalosti a postupný zánik unikátních válkových staveb,“ uvedl Vejpustek. Na vytvoření metodiky se s ním podílel Martin Novotný z Národního ústavu lidové kultury.

Veškeré postupy, a to od výroby hliněného těsta až po práci s války či válečky, nejsou jen soupisem dostupných znalostí. Vědci v praxi ověřili, že opravdu fungují. Certifikovanou metodiku Způsob budování zdiva z hliněných válků kladených horizontálně lze stáhnout na webu fakulty architektury Brněnské techniky i Národního ústavu lidové kultury.