Článek
Dům stojí na podlouhlém pozemku širokém 5,1 metru a dlouhém 28 metrů. Ten přitom původně vůbec nebyl určen k bydlení. Šlo o komerční prostor s množstvím uzavřených místností, nedostatkem denního světla a téměř žádným místem pro pobyt venku.
Zamýšlená drobná rekonstrukce proto brzy přerostla v podstatně větší zásah. Architekt zachoval půdorys hlavní budovy, uvnitř ale odstranil zbytečné příčky a jednotlivé části domu propojil. Obývací pokoj, jídelna, kuchyně a dvůr tak dnes tvoří plynulou řadu navazujících prostorů.
Nejvíc místa pro kuchyň
Neobvyklé je především uspořádání přízemí. Zatímco v brazilských domácnostech často bývá největším společenským prostorem místnost s televizí, Tripoloniovi dali přednost kuchyni. Její velikost totiž odpovídá tomu, jak rodina dům skutečně používá.
Architektova žena Mariana podniká v oblasti gastronomie, a vaření je tak důležitou součástí každodenního života rodiny. V kuchyni proto vzniklo dost místa nejen pro přípravu jídla, ale také pro společné trávení času. Děti Nuno a Lina se navíc od rodičů postupně učí základům kuchařského umění.
Kuchyně má tvar písmene U, který pomáhá vytvářet velkorysý poloostrov, na němž je umístěná varná zóna. Pracovní plochy z bílého křemene kontrastují s dřevěným dekorem skříněk a tmavě modrými plochami. Hexagonální keramické obklady dodávají prostoru další strukturu.
Na kuchyni bezprostředně navazuje jídelna. Organicky tvarovaný stůl, žlutá stěna a výhled do dvora sem přinášejí výraznější barvy. Pod betonovým schodištěm pak vznikl kávový bar.
Beton, dřevo a světlo
Jedním z hlavních úkolů rekonstrukce bylo dostat do domu více denního světla. Architekt se svým týmem proto nechal v místnostech instalovat velká okna, nové otvory ve stěnách i větrací průduchy a perforované stěny zvané cobogó. Některá z nových oken mají rozměry až 3,3 × 1,85 metru.
Právě cobogó, typický prvek brazilské architektury, se objevuje už v průčelí domu. Perforované keramické či betonové stěny propouštějí světlo a vzduch, zároveň ale brání přímým pohledům dovnitř. Podobný princip využívají také otvory ve střeše. Díky nim může vzduch domem přirozeně proudit napříč jednotlivými podlažími.
„Sluneční světlo během dne mění atmosféru jednotlivých místností, zvýrazňuje struktury a barvy a vytváří stále se proměňující vztah mezi architekturou a světlem,“ říká architekt.
Na podlaze společenské části přízemí je bílá teracová dlažba. Pohledový beton na sloupech, trámech i schodišti zůstal záměrně přiznaný a stal se součástí výsledného interiéru. Doplňuje ho dřevo, výrazné barvy a zeleň.
Dvorek se vrátil na své místo
Velkou změnou prošla i zadní část pozemku. Odstranění některých původních konstrukcí umožnilo obnovit venkovní prostor, na který přímo navazuje zmíněná kuchyň. Dřevěná terasa z tropického dřeva cumaru tak funguje jako pokračování obytné části domu.
Po stranách ji doplňuje lavice z recyklovaného brazilského růžového dřeva peroba rosa. Část materiálu přitom pochází z původní stavby. Dvorek zaplnily ovocné stromy, mimo jiné jabuticaba, surinamská třešeň a jabloně. Architekt zároveň zachoval některé původní rostliny, včetně datlové palmy.
Rostliny na dvorek přinášejí přirozenou proměnlivost během roku. Rodina tak může sledovat jejich růst, kvetení i dozrávání plodů. Pod dřevěnou terasou se navíc ukrývá odvodňovací systém pro dešťovou vodu, takže tento technický prvek nenarušuje vzhled dvorku.
Další venkovní prostor vznikl na střeše. Z terasy je možné pozorovat některé výrazné dominanty São Paula. Pergolu na ní má postupně porůst vinná réva, která jí poskytne stín.
Dům nakonec neslouží pouze rodině. V jednom z jeho prostorů funguje také Tripoloniho architektonický ateliér, nechybí zde pracovní stůl ani malá knihovna. Hranice mezi prací a rodinným životem se tak v domě záměrně stírá.
Z někdejšího komerčního prostoru architekt vytvořil domov, který není a nemá být ukázkou moderního brazilského bydlení. Je domem ušitým na míru autorově rodině, tak aby vyhovoval především jejím každodenním zvyklostem.
