Článek
Elektrické zapalování směsi v zážehovém motoru sice nebyla žádná novinka, původní systémy ale pracovaly s nízkým napětím a byly vhodné jen pro nízké otáčky. Později se pak prosadily hlavně systémy, které pro zažehnutí směsi ve válci využívaly otevřeného ohně.
Jeden z prvních motorů Nicolause Otty ze 60. let 19. století například zapalování řešil plynovým plamínkem odkrývaným v příhodný okamžik šoupátkem. Plamene pak nepřímo využívala i koncem 19. století velmi rozšířená metoda zapalování směsi ve válci žárovou trubkou, kdy lihový hořák nahříval měděnou trubičku, jež pak zapalovala uvnitř válce benzínovou směs. Tento systém umožňoval dosáhnout zhruba 900 otáček za minutu – tedy jen o málo více, než je dnes využíváno pro volnoběh.
Elektrická jiskra se jevila jako vhodnější, dlouho se ale marně hledala cesta k jejímu účinnému využití. Až v roce 1894 francouzský hrabě de Dion navrhl bateriové odtrhovací zapalování a krátce poté se objevily první svíčky (patentovali si je i Nikola Tesla nebo britský průkopník motorismu Frederick Richard Simms). A vynález inženýra Gottloba Honolda ve službách Roberta Bosche z roku 1902 pak znamenal skutečný převrat, který umožnil mohutný rozvoj zážehového motoru.