Legendární Fiat Uno se představil před 40 lety

Na místě neodmyslitelně spojeném se starty měsíčních misí Apollo nebo raketoplánů tehdy Fiat vypustil své Uno - tedy „jedničku“ -, které ale rozhodně nebylo vyrobené pro americké motoristy. Jen 3,5 metru dlouhé auto bylo určené pro evropské zákazníky, které lákalo nejen vnějším designem z dílny Italdesignu slavného Giorgetta Giugiara, ale také na svou třídu velkolepým vnitřním prostorem.

Uno, které bylo na přelomu 70. a 80. let po Ritmu druhým Fiatem, který opustil číselné označování, přitom původně mohlo nést značku Autobianchi (nebo také Lancia). Dceřiná firma turínské automobilky chystala nástupce letitého typu A112 a o návrh se obrátila právě na Giugiara. Ten přišel s kompaktním autem, které nabízelo na malém půdorysu velký vnitřní prostor, nakonec se ale do výroby pro neshody v managementu nedostalo.

Plány ale italský koncern nezahodil, z původně plánované Lancie Uno se ale stal Fiat, na jehož vývoji se v Turíně pracovalo mezi roky 1979 a 1983 (Autobianchi A112 se nástupce v podobě Lancie Y10 dočkalo až po 17 letech výroby v roce 1987). Zatímco prostorný design byl úplně nový, pod kapotu zpočátku zamířily osvědčené motory, které začátkem 80. let už měly něco za sebou.

Základní devítistovka poháněla už Fiat 850, vyráběný mezi roky 1964 a 1971, silnější jedenáctistovka i třináctistovka byly mírnou evolucí motoru, který se poprvé představil v roce 1969 ve Fiatu 128 (a používaly ho například i jugoslávské vozy Zastava 101 a Jugo). Novější byla jen naftová třináctistovka, která se začala montovat v roce 1984, jež vycházela z řady motorů vyvinutých koncem 70. let v jihoamerické pobočce Fiatu.

Během let se Uno, které bylo v roce 1984 vyhlášeno evropským Autem roku, dočkalo novějších motorů, naftových i benzínových - mezi nimi i revoluční litrové jednotky Fire. Její jméno nemá nic společného s ohněm, jedná se o zkratku slov Fully Integrated Robotized Engine (zbrusu nová motorárna totiž používala ve vysoké míře roboty). Na druhé straně nabídky pak byly dva turbomotory o výkonu 105 a 118 koní, s nimiž Uno dokázalo jet přes 200 kilometrů v hodině.

V roce 1989 přišla modernizovaná verze, která je zvenku na první pohled poznat díky nižším předním světlometům, lehce se měnila i zadní část, což přineslo lepší aerodynamiku. Uvnitř se řidič konečně místo netradičních spínačů kolem přístrojové desky dočkal běžných páček na sloupku volantu.

Nezměnil se velkorysý vnitřní prostor, ale ani hlavní chyba Fiatu Uno, malá odolnost proti korozi, auto se totiž ještě nevyrábělo z pozinkovaných plechů. Kromě tří a pětidveřového hatchbacku se existovala i užitková verze, jihoamerické pobočky Fiatu produkovaly také sedan a kombi.

Nástupcem Una se stal Fiat Punto, uvedený na trh na podzim 1993, zhruba rok se oba modely vyráběly v Itálii zároveň, až do roku 2002 pak una vyjížděla z bran továrny v polském městě Tychy (zhruba dvě tisícovky vznikly v letech 1988 až 1994 také v Jugoslávii jako Yugo Uno). V Jižní Americe produkce skončila až v roce 2014, mezi roky 2010 a 2021 se v Brazílii vyrábělo i novodobé Uno, zvenčí připomínající evropský Fiat Panda.

Fiat Uno byl v 80. letech oblíbený také v Československu, kam se v malém počtu dovážel a byl k dostání v obchodech se zahraničním zbožím Tuzex. Přestože se jednalo vesměs o základní provedení, patřil k luxusnímu zboží.

Například v roce 1988 stál 26 000 tuzexových korun, takzvaných bonů, které se na černém trhu prodávaly kolem pěti korun za jeden, auto tak přišlo asi na 130 000 Kčs. Tehdy uvedená Škoda Favorit stála 84 600 korun.