O mohutné pevnosti Terezín lze hodiny mluvit, psát i číst. Je významnou, ovšem tak trochu nedoceněnou, barokní vojenskou památkou Česka. Tuzemští i zahraniční turisté si sem jezdí připomínat hrůzy holocaustu a 2. světové války. „To je bohužel známější část minulosti této stavby,“ konstatuje člen Klubu vojenské historie pevnosti Terezín Lukáš Lev těsně před tím, než se společně vydáváme vstříc té odvrácenější dějinné tváři Terezína – a sice na průzkum labyrintu podzemních chodeb.

„Pevnost byla projektována pro sedmdesátitisícové vojsko tak, aby nemusel její prostory v případě boje s Prusy několik měsíců nikdo opustit. Choval se tu dobytek, mlela mouka a v roce 1815 tu byl postaven i kostel kvůli velkému množství věřících vojáků,“ začíná vyprávět Lev. Desítky let byla pevnost v pohotovostním stavu, nikdy ale nebyla využita k bojům, k nimž byla důmyslně projektována.

Terezínská pevnost, zarostlá trávou, působí malebně a někteří turisté ji využívají k procházkám a výhledu do okolí.

Terezínská pevnost, zarostlá trávou, působí malebně a někteří turisté ji využívají k procházkám a výhledu do okolí.

FOTO: Klára Fischleinová, Novinky

Císař Josef II. se rozhodl pro stavbu terezínské pevnosti začátkem roku 1780. Dokončená stavba byla prohlášena za bojeschopnou až v průběhu roku 1790. Pevnost vyrostla na území vesnice zvané Trávčice. Lidé, kteří tu žili, byli vyplaceni, osídlení se přesunulo a původní obydlenou oblast si přivlastnila pevnost obehnaná asi 11 kilometry vodních příkopů a budovaná zhruba 15 tisíci dělníky.

Dnem zavodňovacího příkopu

Podél červenooranžových zdí pevnosti procházíme po dně vodních kanálů, které by při nebezpečí bylo možné napustit do několikametrové výšky, až k nenápadnému vchodu do chodeb. Zapalujeme svíčky a Lev pokračuje ve výkladu: „Všechny chodby mají klenbu, aby v případě boje a výbuchů udržely stabilitu. Zdi byly dříve natřeny na bílo, takže když se zapálila svíčka, světlo se lépe rozšířilo.“ Aktuálně mezi cihlovými zdmi vidíme tak akorát na cestu a na obláček páry, který nám jde od úst.

Terezínská pevnost je obehnaná vodním příkopem, který sloužil jako jedna ze složek obranného systému.

Terezínská pevnost je obehnaná vodním příkopem, který sloužil jako jedna ze složek obranného systému.

FOTO: Klára Fischleinová, Novinky

Při prohlídce katakomb míjíme prostory, kde se nabíjely pušky střelným prachem a v hluboké tmě se snažíme dohlédnout na konec chodbiček, kde vojáci v absolutním tichu bedlivě naslouchali okolním zvukům. Pokud by se pruský nepřítel snažil do pevnosti podhrabat, slyšeli by ho. Fascinující je zjištění, že se v potemnělých chodbách vojáci museli vyznat i poslepu.

„Oheň svíčky by nevydržel, kdyby pospíchali ve chvíli nebezpečí. Orientovali se proto podle speciálních kamenných destiček na zdi. Na nich bylo plastické číslo a písmeno. Jestliže někdo zazmatkoval a ztratil se, mohl si tím pomoci,“ vysvětluje Lev.

Kamenné desky sloužily vojákům jako orientační body. Schéma pevnosti ale museli znát nazpamět.

Kamenné desky sloužily vojákům jako orientační body. Schéma pevnosti ale museli znát nazpaměť.

FOTO: Klára Fischleinová, Novinky

Zbloudilá duše vojáka

Skrčeni v chodbách opatrně našlapujeme, sem tam se zastavíme a narovnáme si záda v takzvaném kufru. Tak se říká prostoru mezi dvěma dříve ocelovými dveřmi, v němž se vojáci mohli před nepřítelem zavřít a malými otvory proti němu použít síru či jinou zbraň. Počítalo se i s variantou, že se nepříteli podaří do pevnosti vniknout, přestože po překonání napuštěného vodního příkopu a ostřelování by to byl malý zázrak.

Chvílemi máme pocit, že se v podzemním bludišti nejspíš ztratíme. Chodby jsou tak stavěné, ale pro znalce mají svůj logický koncept. Od hlavní chodby odbočují zrádné slepé uličky. „Když se tu zapomenete, zítra vás při další prohlídce vyzvedneme,“ žertuje Lev. Pak si vzpomene na historku, která příliš odvahy nedodá.

Blesk fotoaparátu je nejsilnějším světlem, které v chodbách lze zahlédnout.

Blesk fotoaparátu je nejsilnějším světlem, které v chodbách lze zahlédnout.

FOTO: Klára Fischleinová, Novinky

Prý tady straší duch vojáka, který se v Terezíně oběsil na mostě kvůli nešťastné lásce. Údajně se jmenoval Emil a několik návštěvnic katakomb ho vidělo. Některou jen minul, jiné se podle vyprávění ukázal smutně sedící na židli. Muži se zjevení pravděpodobně bát nemusí, Emil tu totiž bloudí ve snaze najít ztracenou lásku. Spatřit denní světlo je sice úlevou, ale dobrodružství spojené s tím, že v neznámých chodbách člověk vidí maximálně na krok před sebe, láká k zopakování.

Děti bývají odvážné

Jestli se obáváte, že terezínské podzemí není vhodné pro rodinný výlet, vězte, že i nejmenší děti zdejší temné chodby milují. „Ideální je vyčlenit si na prohlídku katakomb tak dvě hodiny, s výkladem o celé pevnosti je potřeba přičíst další dvě. Ale všechno se dá zkrátit, záleží na domluvě. Děti to tady většinou hrozně baví. Mohou tu pobíhat a líbí se jim ta tajuplnost,“ uzavírá Lev prohlídku.

Na konec žádné z chodeb nelze dohlédnout.

Na konec žádné z chodeb nelze dohlédnout.

FOTO: Klára Fischleinová, Novinky

Vyprávění o vojenské minulosti terezínské pevnosti se poslouchá skoro jako pohádka. K pochopení toho, jaké možnosti složitá stavba vojákům nabízela při strategickém boji, ale člověk musí stát mezi zdejšími cihlovými zdmi. Turisty jistě zaujme také vyprávění o tom, jak se mladíci snažili vyhnout odchodu na frontu, než se za tyto pokusy začalo věšet na šibenici...