Natěšené cestující – starší ročníky se vracejí do svých mladých let, děti se radují z něčeho neobvyklého – proveze ze střešovické vozovny centrem metropole do Stromovky. Kdo se do dřevěných vagónů usadí poprvé, možná ho překvapí všelijaké rachocení a kodrcání během jízdy, které v moderních strojích obvykle neslyší.

„Tyhle staré babičky mají na rozdíl od nových souprav pevné nápravy, takže cítí každou nerovnost, krásně se kolébají,“ nevyprchalo nadšení ani po letech, co pracuje jako řidič historické tramvaje, z Milana Geška. Původně řídil klasickou tramvaj. Ve Střešovicích začínal před dvanácti lety jako průvodčí. Po čase si udělal speciální kurz a usedl, vlastně se postavil, protože staré vozy nemají žádné sedátko, za řídící pult. Geško patří k elitě mezi tramvajáky. Se zvláštním oprávněním jich je jenom hrstka. Ve střešovické vozovně působí tři.

Řízení starých strojů je složitější

Řízení starých strojů je podle něj složitější než těch dnešních. Např. na panelu jsou vyobrazené stupně jízdy a brzdy a řídicí páka vždy musí přesně zapadnout na svoje místo. Jinak se může stroj zničit. Po pravé straně se nachází ruční brzda, kterou šofér užívá, stojí-li vůz ve svahu nebo u nástupního ostrůvku.

„A bez písku ani ránu,“ směřuje Geško pohled na podlahu vedle sebe na zařízení, které v případě potřeby sype písek na koleje, aby neklouzaly. „Původně tady byl obrtlík, ale nakonec je lepší, když stojím,“ ukazuje na prázdné místo před pultem. Pak zavírá prosklené dveře, čímž vzniká kabinka, oddělující ho od cestujících.

Po celý rok se jezdilo s otevřenými dveřmi. Ale lidi už dnes nemusejí vyskakovat a naskakovat za jízdy, spoj ve stanici pohodlně zastaví. „Jak byly ty mrazy, ruce trpěly, i když jsem měl rukavice. Ale jinak nemarodím, protože je tady stálá teplota,“ chválí si Geško, který působí i jako instruktor.

S řidičem jezdí ještě vlakvedoucí a průvodčí druhého, vlečného vozu, který nemá řídicí zařízení, jenom brzdu. „Průvodčí je i brzdař, kdyby se, nedej bože, vůz utrhnul,“ uvedl. „I díky posádce dřív bývala ve vozech větší sranda. Lidi byli stmelení, družili se. Dneska je každý sám za sebe,“ povzdychl si řidič, který za nejhezčí zážitek na trati považuje průjezd Malou Stranou anebo Chotkovou ulicí.

A bez písku ani ránu. Milan Geško, řidič

Nostalgická linka 91 jezdí od roku 1991, odtud její název. Jízdenka stojí 35 korun, se slevou 20 korun. Sezóna začíná 31. března. „Roku 1891 poprvé vyjela elektrická tramvaj Františka Křižíka z Královské obory k Letenskému zámečku,“ vysvětlil šéf vozovny Milan Pokorný, podle kterého kouzlo původních tramvají spočívá v jednoduchosti i použitém materiálu.

Nejstarší provozní vůz pochází z roku 1908, nejmladší, jenž je ve vozovně, se zrodil v roce 1942. Podle Pokorného jsou ve vynikajícím stavu. „Tak nevypadaly ani z výroby,“ usmívá se. „Musím zaťukat, vždycky mě dovezly,“ doplnil Geško.

Dvounápravové soupravy, šinoucí se po kolejích rychlostí do 35 km/h, přestaly naráz jezdit v 70. letech a některé třeba sloužily jako zahradní domky.