Proč bychom chodili večer do botanické zahrady, když tam leckdy nejdeme ani přes den? I já jsem si podobnou otázku kladla, když jsem v pátek těsně před sedmou večerní stoupala v setmělé Troji k Fatě Morganě.

Fandům do botaniky večerní prohlídky skleníku nejspíš určené nejsou, těm, kteří nerozeznají karafiát od azalky, možná taky ne.

Nemusí to být otrava

Většina z nás, kteří se nacházíme někdy mezi oběma extrémy, vnímá večerní návštěvu botanické zahrady především jako čas příjemně strávený s rodinou. V každém případě to byl milý i lehce adrenalinový zážitek. Pohybujete se v zšeřelém lese v těsné blízkosti šumících vodopádů, které díky tmě simulují i prudký tropický déšť, a nad vámi burácejí hromy.

Večerní procházka kolem hustého porostu má příchuť dobrodružství.

Večerní procházka kolem hustého porostu má příchuť dobrodružství.

FOTO: Botanická zahrada Praha-Troja

Pro dospělé úsměvná atrakce, pro děti zážitek a taky zjištění, že poznávání nemusí být vždycky otrava. Dovedu si představit reakci osmi-, deseti-, dvanáctiletého potomka, jemuž navrhnete víkendovou vycházku do botanické zahrady.

Ale přijít v pátek odpoledne domů z práce s čelovkou zakoupenou v nejbližším sportu (nejjednodušší typ pořídíte kolem 200 Kč) s tím, že si ji hned večer může dítko vyzkoušet při procházce setmělým skleníkem, to mění situaci. Alespoň v naší skupině pobíhalo nadšených dětí s čelovkou na hlavě hned několik.

Ohnivzdorný žlutokap

Tropický skleník, otevřený pro veřejnost v roce 2004, má neobvyklý esovitý půdorys a je zapuštěný do členitého povrchu skály. Expozice o rozloze 1750 m2 je rozdělena do tří samostatných částí s rozdílnou teplotou a vlhkostí vzduchu.

„Nacházíme se v první části skleníku, kde pěstujeme rostliny, jejichž přirozeným prostředím je poušť a polopoušť,“ vítá nás v expozici průvodkyně Běla Bonušová.

„Zajistit rostlinám klima, na které jsou zvyklé v přirozeném prostředí, je technicky hodně náročné,“ vysvětluje, „proto je skleník napojen na centrální počítač, který nepřetržitě kontroluje, jestli teplota a vlhkost vzduchu rostlinkám prospívají.“ V té chvíli se automaticky otevřela střešní větrací okna. Zřejmě jsme prostor příliš zahřáli a vydýchali.

V úvodní části expozice mě zaujalo povídání o sukulentech. Název získaly podle ztloustlé části, jíž se říká sukulentní. V období sucha sundají rostliny všechny listy, jimiž odpařují vodu, a žijí jen ze šťávy uvnitř stonku.

Žlutokap je proti ohni chráněný vrstvou ohořelých listů.

Žlutokap je proti ohni chráněný vrstvou ohořelých listů.

FOTO: Botanická zahrada Praha-Troja

„V přírodě bývají stonky těchto rostlin pichlavé,“ vysvětluje průvodkyně zejména přítomným školákům. „Je to jejich přirozená obrana proti škůdcům, kteří by si rádi pochutnali na dužině uvnitř. Jiné kytky se chrání zase tím, že vylučují jedovatý nektar. Způsoby obrany jsou různé,“ pokračuje průvodkyně a postupuje k další rostlině.

„Tenhle keřík připomínající strašidlo se jmenuje žlutokap. Roste v místech s častými požáry, což mu nevadí, protože je chráněn vrstvou ohořelých listů. Oheň ho zbaví konkurence, pohnojí, on vykvete a založí nové potomstvo. Aby se tak choval i v botanické zahradě, opalujeme ho,“ dodává.

Všežravý Vašík

Cestou do další části skleníku míjíme akvárium s průhlednými rybkami bez očí. „Pocházejí z mexických jeskyní, takže nemají pigment ani oči,“ vypráví Běla Bonušová.
„Nově tu máme želvu Vašíka, je to dárek, ale zjistili jsme, že toho moc sní. Musíme ho hodně krmit, aby nepožíral rybky v nádrži.

Potápěč, který čistil nádrž, dokonce vyprávěl, že na něho Vašík dorážel. Doufejme, že si chtěl jen hrát, že jeho sníst nechtěl,“ směje se průvodkyně.

A už jsme v nížinném tropickém pralese. Vidíme několik pater stromů, keřů, bylin a posloucháme vyprávění, že botanické zahrady dnes pomáhají vrátit do přírody rostliny, jimž hrozí zánik.

Pro botanické zahrady je podle Běly Bonušové nejtěžší květiny rozmnožit. Leckdy se nezjistí, proč se jedné rostlině ve skleníku daří a jiné ne. „I když se snažíme, úplně identické klima jako v přirozeném prostředí vytvořit neumíme,“ dodává.

Adélu tam nemají

Poslední část expozice nabízí masožravé rostliny. Chodníky jsou úzké, takže se kolem okolních kytek a keřů pohybujeme s respektem. Přece jen film Adéla ještě nevečeřela zná asi každý, možná i přítomné děti. „Kytku z filmu Adéla ještě nevečeřela tu nemáme,“ čte nám průvodkyně myšlenky. „Valná většina masožravých rostlin se živí hmyzem. Jen ty největší uloví sem tam myšku,“ uklidňuje nás.

Okraj je kluzký, tudy sklouzne hmyz do láčky.

Okraj je kluzký, tudy sklouzne hmyz do láčky.

FOTO: Botanická zahrada Praha-Troja

Pozorujeme láčkovky, jejichž domovinou jsou ostrovy Borneo a Sumatra. Okraj, který se nazývá obústí, je kluzký, tudy sklouzne hmyz do láčky a není mu pomoci. Fascinující je i deštník, víčko, které v období dešťů láčku přivře, aby se trávicí šťáva příliš nezředila. Na jeho spodní části jsou rovněž žlázky, které vypařují nektar, na něj rostlina láká hmyz.

Fascinující je víčko, které v období dešťů láčku přivře.

Fascinující je víčko, které v období dešťů láčku přivře.

FOTO: Botanická zahrada Praha-Troja

„My je tady mouchami nekrmíme, nepotřebují to k přežití. Velice decentně a hodně odborně je hnojíme. Přece jen to nejsou pokojové rostliny,“ uzavírá průvodkyně výklad a doprovází nás zpět do vestibulu k pokladnám.